Intimní chvilky našich předků probíhaly před členy rodiny. Všichni to chápali a respektovali
Foto: Mario / Pixabay.com
4 min
Přesto, že se životní podmínky postupně zlepšovaly, stále byla raně středověká intimní blízkost veřejnou záležitostí. Milostné hrátky a vzájemné sbližování probíhaly často na očích ostatních, bez možnosti ukrýt se, což bylo společensky přijatelné a nikoli vulgární. Církevní moralisté z toho šíleli, ale až baroko a měšťanství proměnily tělesnou lásku v tabu a vnesly do intimity pocit studu.
Reklama
Vše, co tehdejší lidé dělali, bylo veřejné. Před očima ostatních logicky provozovali nejen erotické hry, ale neostýchali se ani tělesného spojení, pokud nebyla příležitost někde se ukrýt. Nebylo nic neobvyklého, pokud se muž miloval se svou manželkou v místnosti, v níž spali ostatní členové rodiny, popisuje tehdejší realitu 12. století Vlastimil Vondruška v lexikonu Život ve staletích.
„Lidé se ve středověku obecně pravděpodobně oddávali sexu častěji než dnešní populace, ale protože většinu dne pracovali, realizovali ho jen v omezených chvílích volna, obvykle večer a o svátcích, kdy to ale zase zakazovala církev,“ Vondruška. A protože byli zvyklí na to, že jsou neustále obklopeni svými příbuznými či sousedy, nedělali si s ničím těžkou hlavu a všichni to chápali a respektovali.
Plození zvířat a lidí rovné jest
Jak napsal Vlastimil Vondruška, plození bylo životní nutnosti, ať již šlo o vlastní potomky, nebo o chov dobytka. „Pokud postavíme oba akty vedle sebe, připadá nám, že takový příměr značně kulhá a má v sobě něco téměř vulgárního. Středověkého člověka by nic podobného nenapadlo, protože on v tom žádný velký rozdíl neviděl. Šlo o zcela normální věc, jejímž smyslem bylo udržovat rod (a navíc přinášela lidem uspokojení a rozkoš).“
Církev proti všemu přirozenému
Vztah k tělu ve středověku byl paradoxní. Křesťanství se snažilo téměř od svého vzniku tělesnost potlačovat a předkládat ji jako cosi pobuřujícího, na druhou stranou ale sama propaguje myšlenku Ježíše Krista, který byl Bohem jakožto Syn svatý vtělen do obyčejného člověka, uvádí Lucie Dudová ve své bakalářské práci Hřích a intimita člověka v raném a vrcholném středověku.
Právě proto, že se na sex pohlíželo s pragmatickou přirozeností, církevní mravokárci téměř šíleli. Sepisovali traktát za traktátem, v nichž opakovali, že „prostí lidé studu nemají a bez ostychu jako hovada veřejně obcují“, popsal doslova Vlastimil Vondruška. Křesťanská představa o lásce obecně, a především o té tělesné, se huboce rozcházela s odvěkou praxí tehdejší společnosti.
Nejznámější stedověká milostná aféra
Velice ojedinělá jsou pak "autentická" vyjádření o lásce a milování ve 12. století, a to především i z phledu ženy. Jako příklad uvádí server Medievalist studii Ztracené milostné dopisy (‘Lost Love Letters’), jež rozebírá sérii vášnivých a intelektuálních korespondencí psaných v latině během 12. století s názvem Dopisy Abelarda a Heloise autorů Petera Abelarda, významného teologa, a jeho žačky Heloise, nadané mladé ženy, později proslulé jako abatyše, kteří si tyto dopisy vyměnili po svém nešťastném milostném vztahu a následných mnišských životech.
Dopisy odhalují osobní a intelektuální vztah mezi Abelardem a Heloise a poskytují intimní pohled do společenského kontextu Evropy 12. století. Hráli významnou roli ve vývoji západní epistolární literatury a přitahovali pozornost historiků, literárních vědců i obecných čtenářů. Listy Abelarda a Heloise také slouží jako primární zdrojové dokumenty k otázkám středověkých genderových rolí, lásky a mnišského života.
Tělesná láska zmizela
Teprve baroko a měšťanská společnost 19. století učinily z aktu tělesné lásky tabu, jak uvádí Vondruška. Až tehdy se zrodila prudernost, která byla středověku naprosto cizí, a nezkušení mladíci a dívky se červenali studem při pouhém pomyšlení na tělesnou stánku lásky; pokud o ní tedy vůbec věděli…
