Ani vlčák, ani kolie. Nejchytřejší psí plemeno bylo vyšlechtěno v Česku a téměř nikdo ho nezná
Má vousy, tvrdou srst a pověst neúnavného pracanta. Dokáže hledat v lese, pracovat v poli i ve vodě, a přitom zůstává překvapivě dobře ovladatelný. Český fousek navíc patří k našim nejstarším národním plemenům.
Toto plemeno bychom měli propagovat
Každý máme o inteligenci psa jinou představu. Přesto si hodně lidí v souvislosti s inteligencí vybaví německého ovčáka, border kolii, pudla, jezevčíka nebo voříška. Český fousek přitom mezi psími plemeny rozhodně není žádný hlupák. Naopak. Jeho schopnost učit se, spolupracovat s člověkem a samostatně pracovat v náročném terénu patří k vlastnostem, pro které byl po generace šlechtěn. Jenže zatímco některá plemena se stala hvězdami sociálních sítí a psích žebříčků, český fousek zůstává pro mnoho lidí téměř neznámým psem. Přitom jde o původní národní plemeno České republiky uznávané mezinárodní kynologickou organizací FCI.
Pes, který má pracovat všude
Český fousek není pes vyšlechtěný pro jediný konkrétní úkol. Patří mezi hrubosrsté ohaře a jeho předností je právě všestrannost. Podle standardu má vrozené schopnosti pro práci v poli, v lese i ve vodě. Je odolný, vytrvalý a přizpůsobený i obtížným terénním a klimatickým podmínkám. Pro myslivce je proto zajímavý nejen při vyhledávání zvěře, ale také při práci před výstřelem a po něm.
Na první pohled přitom působí trochu jako drsňák. Je středně velký, má pevnou stavbu těla, hrubou srst a charakteristický vous kolem tlamy a na spodní části lící. Právě podle něj také získal své jméno. Pes může mít v kohoutku zhruba 58 až 66 centimetrů a dospělí jedinci obvykle váží kolem 22 až 34 kilogramů. Typická je pro něj kombinace síly, odolnosti a poměrně ušlechtilého vzhledu.
Ještě zajímavější je jeho povaha. Český fousek dokáže být temperamentní a má výrazně rozvinutý lovecký pud, zároveň je ale podle standardu snadno cvičitelný a dobře spolupracuje se svým člověkem. iFauna ho popisuje jako oddaného a tvárného psa, který se dobře učí a má velmi dobrý nos. Není proto náhoda, že se jeho schopnosti po desetiletí využívají především při myslivecké práci.
Jeho historie začala možná před staletími
Nejde o moderní plemeno. Jeho historie sahá hluboko do minulosti a kolem jeho původu existují i zajímavé historické otazníky. Klub chovatelů českých fousků uvádí jako nejstarší známou písemnou zmínku rok 1348, kdy se v listinách objevují tři lovečtí psi označovaní jako „canis bohemicus“. Podle historického kalendáře měl tehdy Karel IV. tyto psy darovat braniborskému markraběti Ludvíkovi.
Tady je dobré trochu pochybovat. Představa dnešního plemene sahajícího beze změny až do středověku by byla příliš zjednodušená a nejde nijak doložit. Moderní šlechtění ohařů se vyvíjelo postupně a historický „český pes“ nemusel být totožný s dnešním českým fouskem. Zajímavé však je, že už na vyobrazení z roku 1520 lze podle kynologických zdrojů najít psa, který se dnešnímu fouskovi velmi podobá.
Český pes měl navíc po staletí pověst schopného loveckého pomocníka. Podle historie plemene byl využíván nejen na českém území, ale dostával se také do dalších částí střední Evropy. V 19. století se začalo pracovat na jeho přesnějším standardu a v roce 1886 získal název český fousek. Klub chovatelů pak uvádí rok 1896 jako okamžik založení prvního spolku, který se plemenu systematicky věnoval.
Málem zmizel
Právě ve chvíli, kdy měl český fousek před sebou zářivou budoucnost, přišla jedna z nejtemnějších kapitol jeho historie. První světová válka a její následky přivedly plemeno téměř k zániku. Ve dvacátých letech už bylo původních typických jedinců tak málo, že bylo nutné přistoupit k cílené regeneraci plemene.
Záchrana se neobešla bez několika nadšených chovatelů. Mezi nejvýznamnější osobnosti tohoto období se řadí především František Houska, který spolu s dalšími chovateli pomáhal plemeno obnovit. Z několika původních typických psů se postupným a systematickým chovem podařilo vytvořit základ dnešního českého fouska.
Současná podoba plemene je výsledkem cílené práce chovatelů, kteří se snažili zachovat jeho původní pracovní vlastnosti a současně vytvořit stabilní moderní typ. FCI dnes českého fouska vede jako plemeno číslo 245 ve skupině VII, tedy mezi ohaři.
Vousatý pes s výborným nosem
Jednou z jeho největších předností je čich. Český fousek má podle kynologických materiálů velmi dobrý nos a přirozený talent pro vystavování. Pro člověka, který se s loveckými psy příliš často nesetkává, může být právě „vystavování“ trochu záhadný pojem. Ohař při něm nalezenou zvěř označuje typickým postojem a umožňuje lovci reagovat. Není to tedy jen pes, který bezhlavě vyrazí za každým pohybem v křoví.
Fousek má navíc pracovat s člověkem, nikoliv proti němu. Standard výslovně zdůrazňuje jeho ovladatelnost a spolupráci s vůdcem. Současně má být ostrý na zvěř škodící myslivosti, ale nesmí být agresivní vůči lidem ani ostatním psům. Právě spojení temperamentu, loveckého pudu a ovladatelnosti je jedním z důvodů, proč je toto plemeno ceněné mezi myslivci.
Tady se také ukazuje, proč není úplně přesné představovat českého fouska jako obyčejného domácího mazlíčka. Potřebuje pohyb, zaměstnání a člověka, který jeho energii dokáže správně nasměrovat.
Chytrý ano, ale rozhodně ne gaučák
Právě inteligence českého fouska může být pro člověka bez zkušeností trochu zrádná. Učenlivý pes totiž není automaticky snadný pes. Když má dostatek pohybu a smysluplné práce, může být velmi příjemným a oddaným společníkem. Pokud se ale nudí, jeho energie si může najít vlastní využití, a to nemusí být zrovna to, co si majitel představoval. Slepice u souseda, kočky v okolí...
Přesto nejde o psa, který by byl podle dostupných popisů odtažitý nebo problematický. Popisy ho označují jako přítulného, klidného a poslušného, zároveň však inteligentního, aktivního a houževnatého. Chovatelé uvádí jeho oddanost, tvárnost a dobrou spolupráci s člověkem. Ke své rodině se chová velmi dobře, přestože jeho hlavním posláním zůstává lovecká práce.
Zajímavý je také jeho vztah k ostatním zvířatům. S jinými psy obvykle problém nebývá, ale silný lovecký pud může komplikovat soužití s některými menšími zvířaty. Právě tady se ukazuje rozdíl mezi fouskem a plemeny, která byla po generace šlechtěna především jako společenská. V jeho hlavě je pořád kus loveckého psa, který má hledat, sledovat a pracovat.
Český originál, který není na každém rohu
Přestože má český fousek dlouhou historii a v mysliveckých kruzích má pevné postavení, mimo ně se s ním člověk nemusí setkávat často. A možná právě proto může při běžné procházce vzbudit otázku, co je to vlastně za psa. Jeho vousatá tvář totiž může na první pohled připomínat několik jiných hrubosrstých plemen, jenže český fousek má vlastní standard i jasně vymezené pracovní využití.
Dnes je přitom považován za významné české národní plemeno a podle klubu chovatelů jde o jediné původní národní plemeno psů České republiky uznávané FCI. Jeho příběh je proto trochu paradoxní. Pes, který byl kdysi široce rozšířený a měllem zmizel, dnes přežil jako specializovaný, ale stále živý kus české kynologické historie. Český fousek nepotřebuje vyhrávat internetové soutěže o nejroztomilejšího psa ani se předvádět na sociálních sítích. Jeho „super schopností“ je něco mnohem praktičtějšího: dokáže dlouhodobě spolupracovat s člověkem, pracovat v lese, poli i vodě, zvládat náročné podmínky a přitom zůstat ovladatelným psem.
Takže až příště někdo začne vyjmenovávat nejchytřejší psí plemena a českého fouska vynechá, nemusí to znamenat, že na něj zapomněl neprávem. Spíš ho možná vůbec nezná. A přitom právě v českých zemích vznikl pes, jehož inteligence se po generace ověřovala v opravdové práci po boku člověka.