Irský vlkodav: Obří plemeno s klidnou povahou a dlouhou historií
Irský vlkodav fascinuje svou majestátností a pověstí něžného obra. Za jeho impozantním zjevem se ale skrývá krutá realita – průměrná délka života pouhých 6 až 8 let a řada vážných zdravotních komplikací.
Když se řekne irský vlkodav, většina lidí si představí vznešeného psa, který jako by vystoupil ze stránek keltských legend. A není to daleko od pravdy – toto plemeno skutečně provází irskou historii po staletí. Jenže právě to, co z něj dělá tak výjimečné zvíře, je zároveň jeho největším břemenem. Obří tělo, které vzbuzuje obdiv na každé procházce, je totiž genetickou zátěží, se kterou se tito psi potýkají celý svůj krátký život.
Nemoci, které číhají na obry
Seznam zdravotních problémů irských vlkodavů se čte jako katalog toho nejhoršího, co může psí organismus potkat. Na prvním místě stojí dilatace a torze žaludku, stav známý mezi chovateli jako přetočení žaludku.
Jde o akutní, život ohrožující situaci, kdy se žaludek nafoukne plynem a následně se otočí kolem vlastní osy. Zablokuje se průchod potravy i proudění krve. Bez okamžitého chirurgického zákroku pes umírá v bolestech během několika hodin. Irští vlkodavové patří mezi plemena s nejvyšším rizikem této komplikace.
Další hrozbou je dilatační kardiomyopatie – onemocnění, při kterém srdeční sval postupně slábne a zvětšuje se, až nakonec selhává. U vlkodavů jde o dědičnou záležitost s vysokou prevalencí. Majitelé se často o problému dozvídají až ve chvíli, kdy se objeví vážné příznaky jako kašel, slabost nebo náhlý kolaps. Pravidelná echokardiografická vyšetření jsou pro toto plemeno životně důležitá, ale ani ta nezaručí, že se srdečnímu selhání podaří vyhnout.
A pak je tu osteosarkom – agresivní kostní rakovina, která si mezi irskými vlkodavy vybírá svou daň s alarmující pravidelností. Typicky začíná bolestivým otokem v oblasti končetiny a rychle metastazuje. Léčba je nákladná a často pouze prodlouží život o několik měsíců.
Něžný obr – mýtus, nebo realita?
Navzdory zdravotním úskalím si irský vlkodav drží pověst mimořádně klidného a tolerantního psa, zejména k dětem.
Pravdou je, že rozsáhlé vědecké výzkumy zaměřené výhradně na temperament irských vlkodavů prakticky neexistují. Většina poznatků vychází z dlouhodobých zkušeností chovatelů, kynologů a veterinářů. Moderní etologie nicméně využívá standardizované testy temperamentu – hodnotí se reakce na cizí lidi, děti, neznámé zvuky či stresové situace. A irští vlkodavové v těchto testech skutečně vykazují nadprůměrnou stabilitu a nízkou míru agresivity.
Genetický výzkum naznačuje, že na klidné povaze se podílí komplexní interakce mnoha genů ovlivňujících neurotransmitery jako serotonin, dopamin nebo oxytocin. Genetika je ale pouze částí rovnice – obrovský vliv má prostředí a výchova.
Socializace jako základ všeho
I ten nejklidnější vlkodav se může stát problémovým psem, pokud mu chybí správná výchova. Kritické období socializace probíhá mezi 3. a 16. týdnem věku štěněte. V této době musí být malý vlkodav vystaven co nejvíce pozitivním zkušenostem – s různými lidmi včetně dětí, s jinými psy, s nejrůznějšími zvuky a prostředími.
- • Veškerý výcvik by měl být založen na pozitivním posilování a odměnách
• Základní povely jako sedni, zůstaň nebo ke mně jsou u tak velkého psa naprosto nezbytné
• Vlkodav se musí naučit neskákat na lidi a neopírat se o ně, ani v radosti
• Nikdy nenechávat velkého psa samotného s malými dětmi bez dozoru
Výživa, která může prodloužit život
U irských vlkodavů je krmení doslova vědou. Největší chybou je snaha, aby štěně rostlo co nejrychleji. Příliš rychlý růst zatěžuje nevyvinuté klouby a kosti, což vede k celoživotním ortopedickým problémům.
Kvalitní krmivo pro štěňata obřích plemen by mělo mít mírný obsah bílkovin (23–26 %) a tuků (12–16 %). Zásadní je vyvážený poměr vápníku a fosforu – předávkování vápníkem je stejně nebezpečné jako jeho nedostatek. Kvůli prevenci torze žaludku by denní dávka měla být rozdělena minimálně na 2–3 menší porce podávané v klidu a nikdy těsně před nebo po cvičení.
Irský vlkodav je pes, který vyžaduje od svého majitele víc než jen lásku. Vyžaduje informovanost, finanční připravenost na veterinární péči a především přijetí faktu, že společné roky budou krátké. Ti, kdo se pro toto plemeno rozhodnou s otevřenýma očima, však získávají společníka, jehož oddanost a něha nemají obdoby. A možná právě vědomí pomíjivosti dělá každý společný den o něco cennějším.