Bobby, Kapitán nebo nejznámější z nich Hačikó: Psi, jejichž lásku nezastavila ani smrt
Foto: oov / Depositphotos
4 min
Pes je nejlepším přítelem člověka, praví staré úsloví. Někdy se to v praxi projeví tak, že pes nepřestane milovat svého páníčka ani potom, co o něj přijde, jak dokazují následující tři příběhy.
Reklama
Bobby: Nejslavnější skotský pes
Kromě řady jiných pamětihodností v Edinburghu mají sochu malého psa na rohu ulice Candlemaker Row a mostu Jiřího IV. Sochu vztyčili na počet Bobbyho, nejvěrnějšího skotského psa. Teriér Bobby se narodil někdy okolo roku 1855 a první léta života strávil po boku místního nočního hlídače Johna Graye. Dle dochovaných svědectví šlo o nerozlučitelné duo. Ale v roce 1858 Gray náhle zemřel na tuberkulózu.
Bobby údajně kráčel v čele pohřebního procesí na hřbitov Greyfriars. Poté, co Graye pohřbili, Bobby odmítl odejít od jeho hrobu, ačkoliv se ho hrobníci pokoušeli odehnat. Následujících čtrnáct let Bobby pokračoval v držení stráže u hrobu svého páníčka. Vždy v 13.00 ze hřbitova odešel poté, co vypálili každodenní salvu z Edinburského hradu, a následně se vrátil.
Tenkrát pochopitelně ještě neexistovaly sociální sítě, ale navzdory tomu se lidé o Bobbym dozvěděli a začali hřbitov navštěvovat, aby se s ním setkali. Místní lidé o věrného psa pečovali a postavili mu na hřbitově malé útočiště, aby se mu pohodlněji žilo. Bobby ve své každodenní rutině pokračoval až do své vlastní smrti 14. ledna 1872. Posléze ho pohřbili poblíž jeho milovaného páníčka a následující rok na Bobbyho počest vystavěli sochu, která v Edinburghu stojí dodnes.
Hačikó: Osamělý pes, jehož příběh se objevil ve filmu
Bobby nebyl jediný pes, který truchlil po svém páníčkovi a nikdy na něj nezapomněl. O necelé století později se totéž stalo v Japonsku a Hačikó, jak se onen pes jmenoval, si získal celosvětový věhlas. Na toto téma vzniklo několik filmů, přičemž známější je americká adaptace z roku 2009 s Richardem Gerem v hlavní lidské roli.
Hačikó se narodil v roce 1923. Krátce poté se jeho novým páníčkem stal profesor zemědělství Hidesaburō Ueno, který sháněl štěně plemene Akita. Tito psi jsou známí svou inteligencí, odvahou, poslušností a tvrdohlavostí. Hačikó a Hidesaburō Ueno se málem nestali tak blízkými přáteli, protože když štěně dorazilo do nového domova, bylo nemocné a na pokraji smrti. Ueno a jeho žena pejska vyléčili, načež Hačikó začal Uena doprovázet každý den na nádraží, odkud Ueno odjížděl do práce, a zůstal tam tak dlouho, dokud se Ueno nevrátil zpátky. V květnu 1925 ale Ueno nečekaně zemřel kvůli krvácení do mozku v pouhých 53 letech.
Ačkoliv se Ueno domů už nikdy nevrátil, Hačikó i nadále každý den navštěvoval nádraží. Prohlížel si obličeje cestujících, kteří okolo něj procházeli, a hledal svého páníčka. Napřed jeho přítomnost na nádraží mnohé lidi obtěžovala. Ale jak se jeho příběh stal známým, veřejnost se do Hačika zamilovala. Posílali mu na nádraží jídlo, psali o něm básně a cestovali do Tokia, aby Hačika viděli. Hačikó se díky své loajalitě proslavil. Když v roce 1935 zemřel, zpráva o jeho smrti se propracovala na přední stránky mnoha novin. Po kremaci Hačikův popel umístili vedle hrobu jeho páníčka.
Během druhé světové války Hačikovu sochu strhli, ale v roce 1948 vztyčili novou a vchod na nádraží, který je nejblíže sochy, nazvali po věrném Hačikovi, který nikdy nepřestal doufat v návrat svého páníčka.
Kapitán: Pes, který nezapomněl
Do třetice se přesuneme do 21. století. V roce 2005 Miguel Guzmán z Argentiny přivedl domů pejska, kterého pojmenoval Kapitán. Guzmán zemřel o rok později a Kapitán záhadně zmizel. Týden po pohřbu se rodina vypravila na hřbitov a našla Kapitána, jak zoufale vyje. Ukázalo se, že Kapitán vyrazil na hřbitov a spal na Guzmánově hrobě. Od té doby místo odmítal opustit a trávil tam každou noc.
„Pokusil jsem se Kapitána několikrát přivést domů,“ prohlásil Guzmánův syn Damián, „ale vždycky se hned vrátí zpátky… Hledá mého tátu.“
Bonus: První loajální pes vůbec
Věrní psi se v dějinách vyskytují celé věky. Příběh nejstaršího z nich najdeme v řecké mytologii. Odyssea vypráví o psu Argosovi, který na svého páníčka Odyssea čekal dvacet let, aby mu mohl naposledy vyjádřit svou náklonnost a lásku.
