Rok, kdy v létě mrzlo: Výbuch sopky Tambora vyvolal hladomor i epidemii

Duben 1815 přinesl největší sopečnou erupci v moderních dějinách. Indonéská Tambora vychrlila materiál do výšky 44 kilometrů, zvuk výbuchu zazněl téměř 3000 kilometrů daleko. Následující rok zmizelo léto - v červenci sněžilo, úroda byla chudá a Evropu i Ameriku zachvátil hladomor.

Britský koloniální úředník Stamford Raffles 5. dubna večer zaslechl podivné zvuky. Jak zaznamenal ve svém deníku, první exploze byly slyšet v každé čtvrti a pokračovaly v intervalech až do následujícího dne. Lidé hluk připisovali vzdálenému dělu. Vojáci pochodovali k sousednímu stanovišti v domnění, že bylo napadeno.

Málokdo tušil, že právě začíná katastrofa planetárního rozsahu. Sopka Tambora na ostrově Sumbabwa se probouzela k životu po staletích klidu.

Výbuch slyšitelný přes půl kontinentu

Pět dní poté nastalo peklo. Desátého dubna 1815 vybuchla Tambora s takovou silou, jakou lidstvo nepamatovalo. Eruptivní sloup vyšlehl do výšky 44 kilometrů, zvuk pronikl na vzdálenost 2700 kilometrů.

Okamžitě zemřelo minimálně deset tisíc obyvatel ostrova. Pyroklastické proudy spálily vše v dosahu, tsunami vyvolané erupcí smetla pobřežní vesnice. Dalších pětatřicet tisíc lidí přišlo o domovy. Sopka vyvrhla do atmosféry až 150 kilometrů krychlových popela, pemzy a hornin – včetně odhadovaných 60 megatun síry, uvádí encyklopedie Britannica.

Hora, která dříve dosahovala výšky 4300 metrů, přišla o většinu svého vrcholu. Dnes měří pouhých 2851 metrů. Kaldera po výbuchu má průměr šest kilometrů.

Zprávy se šířily pomalu

Zpočátku nikdo netušil, jaké následky bude mít obří erupce pro celou planetu. Svět se navíc o ničivém výbuchu sopky dozvídal jen pomalu. Telegraf ještě neexistoval, informace putovaly týdny lodí.

Důsledky se projevily postupně. Lidé na různých kontinentech pozorovali zvláštní jevy, aniž by tušili jejich příčinu. Oblaka získala žlutý nádech, západy slunce se protahovaly do podivných červenooranžových odstínů. Umělci fascinovaní nebeskou podívanou zachytili tyto barvy na svých plátnech – krajinky z let 1815-1817 jsou plné nezvyklých barevných kombinací.

Sníh a mráz v červenci

Rok 1816 vstoupil do dějin jako „rok bez léta“. Sopečný popel a aerosoly v atmosféře snížily průměrnou teplotu planety. Severní polokoule zažila klimatickou anomálii bezprecedentního rozsahu.

Pharaoh Chesneyová z Virginie vzpomínala na bizarní scény. V červnu mohli lidé sáňkovat. „Čtvrtého července zamrzla voda v nádržích a opět nasněžilo. Lidé oslavující Den nezávislosti se shromáždili v kostelích, kde hořely ohně,“ zaznamenala.

Západní Evropa i východní pobřeží Severní Ameriky čelily sporadickým obdobím hustého sněžení a vražedného mrazu v červnu, červenci a srpnu. Úroda byla téměř nulová. Investice do zemědělství se nevracely, ekonomika se hroutila.

Erupce hory Tambora spustila takzvanou Paniku roku 1819, první velkou ekonomickou depresi v USA.

Američtí farmáři z nejpostiženějších oblastí se stěhovali na západ, kde klimatický dopad nebyl tak drastický. Celé regiony se vylidňovaly.

Evropa po Napoleonovi dostala další ránu

Kontinent sužovaný napoleonskými válkami se sotva vzpamatoval z jedné katastrofy, když přišla další. Napoleon utrpěl porážku u Waterloo dva měsíce po erupci. Území zpustošená válkami trpěla nedostatkem potravin, nemocemi a chudobou.

Neúroda v roce 1816 situaci dramaticky zhoršila. Jídlo se stalo nedostatkovým zbožím, napříč kontinentem vypukly protesty a bouře.

Pohroma zasáhla zvláště tvrdě Britské ostrovy. V Irsku během léta 1816 pršelo nepřetržitě osm týdnů. Neurodily se ani brambory. Následoval hladomor a s ním přišel tyfus. Epidemie zabila tisíce lidí a v následujících letech se přehnala i přes Británii, uvádí magazín muzea Smithsonian.

Indonésie pohřbená pod popelem

Zatímco Západ bojoval s neúrodou, region kolem Tambory čelil apokalypse. Popel padal několik týdnů. Zdroje pitné vody, v tropech vždy vzácné, se kontaminovaly. Lesy odumíraly, úroda na polích vadla.

Odhady hovoří o 90 tisících mrtvých na Sumbabwě a sousedním Lomboku. Většina nezemřela přímo při erupci – zahubil je hlad v měsících po katastrofě.

Mutace cholery – neviditelný zabiják

Nejhorší následky se však teprve rodily. Obrovský mrak sulfátových plynů narušil indický monzun, největší meteorologický systém planety. Změna trvala dva roky a měla fatální důsledky.

Sucho vystřídaly pozdní, mimosezonní záplavy. Tato kombinace změnila mikrobiální ekologii v Bengálském zálivu. Bakterie cholery, vysoce citlivá na environmentální změny, zmutovala do nového kmene, vysvětluje magazín The Conversation.

Imunitní systém místních obyvatel neměl proti novému patogenu obranu. Epidemie se rozšířila z Bengálska po celé Asii. Do konce století dosáhl počet obětí bengálské cholery desítek milionů lidí.

Tambora tak zabila nesrovnatelně více lidí než jakákoliv jiná přírodní katastrofa v moderních dějinách. Přímé oběti výbuchu představovaly zlomek celkového počtu mrtvých. Většinu zahubily nepřímé důsledky – hlad, nemoci, ekonomický kolaps.

Sopka stále žije

Tambora nezapadla do historie jako vyhaslá hrozba. V letech 1880 a 1967 se odehrály menší erupce. Vulkanologové zaznamenali zvýšenou seismickou aktivitu rovněž v letech 2011, 2012 a 2013.

Sopka zůstává aktivní. Její probuzení by dnes mělo ještě dramatičtější důsledky – oblast je mnohem hustěji osídlená než před dvěma stoletími. Indonésie dnes patří mezi nejlidnatější země světa.

Erupce z roku 1815 připomíná křehkost lidské civilizace tváří v tvář přírodním silám. Jediná sopka dokázala změnit klima planety, způsobit hladomory na třech kontinentech a spustit epidemii, která trvala desítky let.