Lidé s vysokou emoční inteligencí často říkají tyto 4 věty
Foto: fizkes / Shutterstock
4 min
Mluva o nás prozradí víc, než tušíme. Některé věty znějí obyčejně, přesto o člověku dokážou prozradit překvapivě mnoho. Nejde přitom o vybrané fráze z příručky správné komunikace, ale o způsob, jakým člověk naslouchá, reaguje na emoce druhých a dokáže přiznat vlastní chybu.
Reklama
Už jste se setkali s pojmem „emoční inteligence"?
Emoční inteligence se neprojevuje jen tím, že člověk dokáže zachovat klid v nepříjemné situaci. Velmi dobře ji lze poznat také podle toho, jak mluví s ostatními lidmi. Právě prosté věty mohou ukázat, zda máme potřebu druhé okamžitě soudit a opravovat, nebo se nejprve snažíme pochopit, co skutečně prožívají.Zajímavý seznam zveřejnil na LinkedIn Simon Gallagher, který upozornil na deset vět typických pro lidi s vysokou emoční inteligencí.
Vybrali jsme čtyři z nich, které možná stojí za to si zapamatovat. Ne proto, abychom je začali mechanicky používat, ale protože za každou z nich se skrývá určitý způsob přemýšlení.
„Řekni mi o tom víc“
Je to zdánlivě jednoduchá věta, kterou ale v běžném rozhovoru nepoužíváme zdaleka tak často, jak bychom mohli. Když nám někdo vypráví o problému, máme totiž často potřebu okamžitě nabídnout vlastní zkušenost, radu nebo řešení. Emočně inteligentní člověk se naopak nejprve snaží zjistit, co se skutečně stalo a jak situaci vnímá druhá strana.
„Řekni mi o tom víc“ nepůsobí jako výslech ani jako hodnocení. Druhému člověku dává prostor pokračovat a ukazuje mu, že jeho zkušenost není odbývána několika rychlými větami. Právě podle Gallaghera jde o projev opravdové zvědavosti bez odsuzování. Právě tady se ukazuje jeden důležitý rozdíl. Člověk s vysokou emoční inteligencí nemusí se vším, co slyší, souhlasit. Nejdříve se ale snaží porozumět.
„Jak se kvůli tomu cítíš?“
Další věta jde ještě o krok dál. Místo soustředění se pouze na samotnou událost obrací pozornost k emocím. A ty bývají v mezilidských vztazích často mnohem důležitější, než si připouštíme.
Někdo může například říct, že dostal výpověď. Jedna reakce může znít: „Aspoň si najdeš něco lepšího.“ Druhá: „To musel být šok. Jak se kvůli tomu cítíš?“ První věta se snaží problém rychle vyřešit, druhá nejprve uznává, že člověk nějakou situaci prožívá.
Gallagher právě proto řadí otázku na pocity mezi projevy emoční inteligence. Emoce totiž nejsou překážkou racionálního rozhodování, ale součástí toho, jak člověk situaci skutečně vnímá.
„Pomoz mi pochopit tvůj pohled“
Tahle věta může být překvapivě účinná především ve chvíli, kdy se dva lidé neshodnou. Místo okamžitého „To nemáš pravdu“ nebo „Tohle přece nedává smysl“ otevírá dveře k rozhovoru.
Neznamená to, že svůj názor musíte opustit. Pouze dáváte najevo, že připouštíte možnost, že druhý člověk vidí situaci jinak z nějakého důvodu. Podle původního seznamu jde o komunikaci bez domněnek a s ochotou skutečně vést dialog. Takový způsob komunikace může být užitečný doma, v práci i mezi přáteli. Místo soupeření o to, kdo má poslední slovo, se totiž pozornost přesouvá k otázce, proč vlastně každý z účastníků vidí problém jinak.
„Mýlil jsem se“
Možná nejkratší, ale zároveň nejtěžší věta z celého seznamu. Přiznat chybu totiž není pro každého jednoduché. Zvlášť pokud máme pocit, že tím ztratíme autoritu.
Ve skutečnosti může být opak pravdou. Člověk, který dokáže říct „Mýlil jsem se“, ukazuje určitou míru sebeuvědomění a ochoty převzít odpovědnost. Gallagher ji proto označuje za projev odpovědnosti a sebepoznání.
Emoční inteligence tedy nemusí být nic okázalého. Někdy se ukáže právě v okamžiku, kdy přestaneme mluvit a začneme poslouchat. Když druhého neodsoudíme dřív, než domluví, když se dokážeme zeptat na jeho pocity a zároveň si přiznat vlastní chybu, vytváříme mnohem větší prostor pro důvěru.
Tyto věty nejsou žádným kouzelným receptem na dobré vztahy. Rozhodující totiž není pouze to, co říkáme, ale zda to skutečně myslíme vážně a zda se podle toho také chováme.
