Hory, moře nebo poušť. Mista, kde by vaše letadlo nechtělo nouzově přistát
Foto: leolintang / istockphotos
více než 5 min
Nouzové přistání je noční můrou každého pilota i cestujícího. Zatímco občas slyšíme o „zázracích“, kdy posádka bezpečně dosedne, cestující jsou sice k smrti vyděšení, ale všichni vystoupí po svých, existují místa na světě, kde se i šťastné přistání může proměnit v nekonečný boj o přežití.
Reklama
Nouzové přistání může být zázrak i noční můra. Podívejte se, kde je přežití nejhorší – oceán, poušť, hory, džungle i velkoměsto.
Oceán – proč je nouzové přistání nad mořem téměř bez šance
Když kapitán Chesley Sullenberger v roce 2009 posadil Airbus A320 na řeku Hudson, stal se hrdinou. Všichni přežili, a svět mluvil o „zázraku na Hudsonu“. Jenže řeka uprostřed New Yorku není Atlantik.
Let Air France 447 (2009) ukázal odvrácenou stranu nouzového přistání do moře. Airbus A330 se zřítil do oceánu mezi Brazílií a Francií. Na záchranáře čekala hloubka tři kilometry, silné mořské proudy a stovky kilometrů vody s pevninou v nedohlednu. Část obětí se nikdy nenašla, trosky se hledaly měsíce. Všichni cestující, 12 členů posádky a 216 cestujících, zahynuli.
Oceán je nádherný shora, ale když se ocitnete na jeho hladině bez lodi, je to past. Největším rizikem je podchlazení a dehydratace, nikoliv útok živočichů, jak nám rádi ukazují ve filmech. Čas pracuje proti vám.
Poušť – přežít v extrémních teplotách je skoro nemožné
Písečné duny vypadají měkce, ale dokážou letadlo rozlámat jako kdyby šlo o krabičku sirek. Kdo přežije náraz, toho čeká třeba Sahara, která má denní teploty přes 45 °C, žádný stín, ani možnost si ho udělat, žádná voda a velice špatná orientace. V noci je naopak chladno, kdy teplota padá pod nulu.
Jednou z tragédií spojených s pouští je UTA 772 (1989), kdy se letadlo rozpadlo nad pouští Ténéré po bombovém útoku. V troskách uprostřed pouště zemřelo všech 170 lidí. Pravděpodobně by je čekal stejný osud, i kdyby se podařilo na poušti přistát.
Přežití v poušti je těžší než v džungli – bez vody jde spíše o hodiny než dny. Výjimečně lze přežít 1 až 3 dny.
Himaláje – hory, které nedávají druhou šanci
Hory fascinují, ale pro leteckou dopravu jsou smrtelnou pastí. Nepál a Pákistán patří k zemím s největším počtem havárií malých letadel.
Katastrofa letu Pakistan International Airlines 268 (1992) ukázala krutou realitu. Stroj se roztříštil o horské svahy při přiblížení ke Káthmándú. Zemřelo všech 167 lidí. Pravděpodobně šlo o chybu pilotů.
A kdyby někdo přežil? Čekalo by ho prostředí bez kyslíku, mráz, laviny a šance na záchranu téměř nulová. V Himalájích je i pád, který neskončí okamžitou smrtí, začátkem pomalého umírání. Doba přežití se počítá na hodiny.
Džungle – zelené vězení plné nástrah
Amazonský prales je fascinující z letadla, ale na zemi se mění v past. Dusno, vlhko, hmyz, jedovatí hadi, pijavice, neustálý déšť. I pro zkušené cestovatele to není přátelské prostředí.
V případě této havárie bylo za vším špatné počasí s turbulencemi a úderem blesku do letadla, které začalo hořet.
Sedmnáctiletá Peruánka Juliane Koepcke, jediná přeživší havárie letu LANSA 508 (1971, Peru), by o tom mohla vyprávět. Po pádu z výšky přes 3 000 metrů zůstala sama uprostřed džungle. Deset dní bloudila, poraněná, bez jídla, jen s malou lahví vody. Pila dešťovou vodu a hledala potok, který ji nakonec dovedl k lidem.
Její přežití bylo malým zázrakem, pro většinu jiných by prales znamenal smrt. Navzdory zlomenině klíční kosti, hluboké ráně na pravé paži, otřesu mozku a zranění oka při pádu, byla schopna putovat hustou amazonskou džunglí, dokud ji nezachránili místní dřevorubci.
Velkoměsto – tragédie i pro ty na zemi
Paradoxně ještě horší variantou je pád v hustě obydleném městě. Nejde už jen o pasažéry, ale i o obyvatele domů, do kterých letadlo narazí.
Letecká historie zná mnoho takových tragédií. V roce 1977 na Tenerife se na letišti střetly dva obří Boeingy 747 – nejhorší katastrofa v civilním letectví. Zemřelo 583 lidí. Za vše mohlo velké zdržení kvůli bombě na letišti. Dlouhým čekáním vznikl chaos, a při nedorozumění v komunikaci s jedním z pilotů a zmateným hledáním volné dráhy druhým pilotem, došlo k této tragédii.
Pád v městské zástavbě je katastrofou dvojnásobnou. Ničí životy nejen cestujících, ale i těch, kteří s letem neměli nic společného. O jednom takovém pádu letadla je zmínka i v seriálu Sanitka.
Šlo o nejtragičtější leteckou nehodu na našem území (30. října 1975). Čtyři roky starý letoun Douglas DC-9, operovaný jugoslávskými aerolinkami havaroval krátce před přistáním v pražské městské části Suchdol. Ze 115 turistů jich nehodu nepřežilo 76 a také čtyři členové posádky. Tento počet by byl mnohem vyšší, kdyby nedošlo k rychlému zásahu pražských záchranářů.
Pilot v mlze ztratil spojení s letištěm Ruzyně a sestoupal příliš nízko. Nad údolím Vltavy letoun škrtl o skály a zřítil se (naštěstí) do zahrádkářské kolonie v Suchdole.
Další letecká nehoda na našem území postihla opět jugoslávskou aerolinku. Po bombovém útoku se letadlo společnosti JAT zřítilo v Českém Švýcarsku. Volný pád z 10 tisíc metrů přežila letuška Vesna Vulovičová a je zapsána v Guinessově knize rekordů. O rekord ji zřejmě nikdo nepřipraví.
Letadla padají dál, navzdory moderním technologiím (2015–2019)
Pro úplnost stojí za zmínku případy:
Germanwings 9525 (2015, Alpy) – 150 mrtvých, pád v horách.
Lion Air 610 (2018, oceán, Indonésie) – 189 mrtvých, problém s Boeingem 737 MAX.
Ethiopian Airlines 302 (2019, Etiopie) – 157 mrtvých, opět Boeing 737 MAX.
Nouzové přistání samo o sobě ještě nemusí znamenat jistou smrt. Ale záleží, kde letadlo skončí. Oceán, poušť, Himaláje, džungle nebo velkoměsto – každé prostředí má svá specifická rizika. Někde hraje proti člověku příroda, jinde hrozí nebezpečí i tisícům lidí na zemi.
