Šumperák jako fenomén své doby: Z kritizovaného domu se stal ceněný architektonický styl

Všechno to začalo v 60. letech v hlavě projektanta Josefa Vaňka. Ten pracoval v Šumperku (odtud ten lidový název) a navrhl dům, který se oficiálně jmenoval typ V. Vaněk chtěl lidem dopřát pocit moderního, prosvětleného bydlení, které by se vymanilo z šedi tehdejších břízolitových kostek. Jenže v době tuhé normalizace a nedostatku všeho to byl ambiciózní úkol.

Šumperák byl na svou dobu revoluční. Měl plochou střechu, výrazné prosklené plochy a především ikonický průběžný balkon s typickými šikmými pilíři. Celé to vypadalo tak trochu jako obří televizor nebo radiopřijímač zapíchnutý do země. A právě tenhle vzhled byl kamenem úrazu. Pro konzervativní sousedy na vesnicích, kde do té doby stály jen chalupy se sedlovou střechou, byl šumperák jako pěst na oko. „Krabice od bot“ nebo „akvárium“, to byly ty slušnější přezdívky, které majitelé slýchali.

Národní sport s příchutí improvizace

Největší bizár na celém fenoménu šumperáku byl způsob, jakým vznikal. Josef Vaněk totiž prodával plány lidem prakticky na potkání. Odhaduje se, že se jich po celém Československu (a i v zahraničí) postavilo přes pět tisíc. Jenže v socialismu neexistovaly stavební firmy, které by vám dům postavily na klíč. Nastoupila tedy éra akcí Z a nekonečného kutilství.

Lidé stavěli svépomocí, po víkendech, s pomocí rodiny a známých. Materiál se sháněl, kde se dalo – po známosti, výměnou za lahev rumu nebo se prostě „odklonil“ z velkých státních staveb. Výsledkem bylo, že ačkoliv měly domy stejný základ, každý byl trochu jiný. Někdo přidal kachličky, které mu zbyly z koupelny, na fasádu, jiný zase místo hliníkových profilů použil to, co dům dal. Právě tato divoká tvořivost přispěla k tomu, že šumperáky začaly být vnímány jako symbol socialistického kýče. Kdo ho měl, byl pro mnohé jen zbohatlík s pochybným vkusem, který se snaží vypadat „západně“, ale výsledek působí spíš komicky.

Dispozice, která předběhla dobu

Uvnitř byl šumperák vlastně docela logicky vymyšlený, i když z dnešního pohledu má své mouchy. Přízemí bylo koncipováno jako hospodářské zázemí. Byla tam garáž, kotelna, prádelna a někdy malý pokoj pro hosty. Hlavní život se odehrával v patře. Dominantou byl obývací pokoj s obrovským oknem, který byl propojený s jídelnou a úzkou kuchyní.

Jenže co vypadalo skvěle na papíře, v praxi trochu pokulhávalo. Plochá střecha v českých podmínkách často tekla, což se stalo legendou. Obrovská okna zase v zimě fungovala jako dokonalý tepelný most, takže v obýváku byla kosa, i když kotel jel na plné obrátky. A ten slavný balkon? Byl tak úzký, že se na něj sotva vešla židle, takže sloužil spíš jako lapač prachu a místo pro odkládání květináčů. Přesto se v šumperáku bydlelo na tehdejší poměry královsky. Byl to symbol statusu, i když se mu zbytek ulice po straně smál.

Z vysmívaného strašáka ikonou

Jak se tedy stalo, že se z téhle „vysmívané krabice“ stal objekt touhy? Odpověď najdeme v čase. Jakmile odezněla pachuť socialismu, začali jsme se na architekturu té doby dívat jinýma očima. Odborníci i laici si uvědomili, že šumperák je vlastně čistým projevem bruselského stylu a modernismu, který se snažil vnést do bydlení světlo a vzdušnost.

Dnes, v éře retra a fascinace mid-century modern designem, je šumperák vnímán jako architektonické dědictví. Lidé, kteří mají cit pro design, vyhledávají původní, nezničené kousky a s láskou je rekonstruují. Vyhazují nevzhledná plastová okna, vrací domu původní barvy a citlivě opravují ty šikmé pilíře, které byly dřív k smíchu.

Proč stojí 15 milionů?

Cena 15 000 000 Kč se může zdát uletěná, ale v kontextu dnešního realitního trhu v Praze, Brně nebo lukrativních částech rekreačních oblastí dává smysl. Kupujete si totiž několik věcí najednou:

1. Lokalitu: Šumperáky se často stavěly na velmi dobrých, vyvýšených pozemcích s krásným výhledem, protože to jejich architektura vyžadovala.
2. Příběh: Už to není jen dům, je to konverzační kousek. Vlastnit šumperák je dnes stejné vyjádření vkusu jako vlastnit veterána nebo sbírku vinylových desek.
3. Prostor: Pozemky u těchto domů bývají velkorysé, což je u novostaveb dneska spíš výjimka.

Když dneska projíždíte českou krajinou a uvidíte udržovaný šumperák, už se nesmějete. Spíš si říkáte, že ten člověk měl buď štěstí, nebo čuch na investici. Josef Vaněk, který za svůj návrh tehdy dostal jen pár korun a uznání kolegů, by se asi divil, že jeho „vévéčko“ se stalo kultem.