Jako míra sloužil sud bez dna: Evropská „šméčka“ na submisivní Eskymáky, kteří neznali válku, a vraždu řešili v kruhu rodinném
Foto: Public domain (neznámý autor), Wikimedia commons
„Ve srovnání s Eskymáky máme všeho nadbytek. Podle své morálky soudí proto Eskymáci, že bychom se něčeho z toho mohli zřeknout, a když tak nečiníme, je to proto, že jsme lakotní a samolibí.“
Ponenáhlu, jak se Evropané usídlovali v území a nebyli už považováni za cizince, změnil se poměr Eskymáků k nim, a teď se stane zřídkakdy, že by Eskymák Evropanovi něco odcizil. Jde-li však o něco, co Eskymák podle svého mínění nutně potřebuje, stává se, že to přece jen ukradne, když je k tomu vhodná příležitost, dozvídáme se podrobnosti ze života grónských obyvatel na konci 19. století z knihy Fridtjofa Nansena Život Eskymáků.
Sám jsem viděl Grónlanďany obratně si naplňovat kapsy a rukavice moukou ze sudů v obchodě, a přitom jim ani trochu nevadilo, že je vidím. Myslili si asi: „Bereme královskému dánskému obchodu, ten má nadbytek a nikdo ani nezbohatne ani nezchudne z té trochy mouky, která je pro nás velmi důležitá.“ – a pak s ní vesele odešli domů. Obávám se, že takový myšlenkový postup neexistuje pouze v Grónsku, zamyslel se Nansen.
Poznámka autora: Pojem Eskymák byl v době napsání knihy – vydána roku 1891 – naprosto běžným, autor ani nikdo jiný neznal současný výraz Inuit.
Evropská šméčka a podvody
Ostatně může také sloužit Grónlanďanům za omluvu, že dlouho byli vystaveni podvodům evropských kupců, kteří dokonce používali špatných měr a vah a dávali jim špatné zboží. Můžeme například uvést, že ještě v minulém století (napsal Nansen na konci 19. století – pozn. aut.) používali jako míry příliš velkých sudů, které dokonce neměly dno, a tyto sudy obchodníci stavěli na prohlubeň v podlaze. Eskymáci pak museli sudy naplnit tukem, než je obchodník odkoupil, a tak museli dávat nejméně půldruhého sudu místo jednoho. Dobře to věděli, ale smířili se s tím. Takové věci se teď ovšem už nestávají.
Poznámka k úvodní fotografii: Obchodní stanice Thule v severozápadním Grónsku vybudovaná polárníkem Knudem Rasmussenem, 1910.
Právo nenávidět
Jako důkaz Eskymákovy poctivosti vůči mravním zákonům, jež má v úctě, připomíná Nansen, že se Eskymák nikdy nedotkne naplaveného dřeva, položeného nad značkou vysokého stavu vody, třeba mohl to dříví lehce ukrást, aniž by kdo na to přišel. Prohřešujeme-li se však my Evropané proti tomuto zákonu, což jsme bohužel často učinili vědomě či nevědomě, kaje se Nansen, zdalipak nemá Eskymák stejně tolik práva nás nenávidět, jako my jím pohrdat?
Pro válku nemají pochopení, natož výraz
Jak již bylo řečeno, uvádí Nansen, rvačky se mezi Eskymáky nevyskytují; vraždy jsou také velkou vzácností. Eskymáci pokládají za příliš strašlivé zabít svého bližního. Válka je proto v jejich očích něco nepochopitelného a odporného, a jejich řeč tudíž nemá slova, která by odpovídala našemu výrazu pro válku; podle jejich názoru jsou vojáci a důstojníci, kteří jsou vychováni k zabíjení lidí, skuteční řezníci lidí.
Vražda a pomsta jen v kruhu rodinném
Je pravda, co tvrdí misionář Egede, že „...se stává občas, že nadmíru zlomyslný Eskymák ze skryté nenávisti jiného člověka zabije“. Dodává-li Egede, že „...na něco takového se ostatní dívají s největší chladnokrevností, aniž ho potrestali nebo si to brali k srdci...“, domnívá se Nansen, že nemá tak docela pravdu. Vždyť vraždu si Eskymáci vskutku oškliví, ale nevměšují-li se do ní, činí tak proto, že se na to dívají jako na soukromou věc mezi útočníkem a napadeným. Náleží proto pouze nejbližším příbuzným zavražděného, aby vraždu pomstili – cítí-li se k tomu schopnými.
Hromadná odplata
U tohoto mírumilovného lidu nacházíme dokonce také náznak jakési krevní msty, třebaže byla vyvinuta jen slabě a většinou se nezdálo, že by na pozůstalých těžce spočívala. Je-li nějaký vrah příliš zlý, stává se ovšem, že se sousedé dohodnou na jeho zabití.
Ženy, láska a přepadávání na moři
Jako jinde, i zde jsou příčinou vražd nejčastěji ženy a láska. Přepadávání se dějí nejčastěji na moři, kde jeden muž napadne druhého zezadu; buď že ho probodne harpunou, nebo že ho převrátí a vyseká mu do kajaku otvor. Napadnout svého protivníka zepředu již méně odpovídá charakteru Eskymákovu – ne že by se útočník bál; spíše se domnívá, že by mu bylo nepříjemné, kdyby se mu odpůrce díval přitom do tváře, popisuje Fridtjof Nansen praktiky arktických lidí na konci 19. století ve své knize Život Eskymáků.