Počet obětí Nankingského masakru překonal Hirošimu i Nagasaki
Foto: Iurii / Depositphotos
3 min
Druhá světová válka zůstává i v současnosti mementem, čeho všeho se je člověk schopen na druhých dopustit. Válečných zločinů se přitom nedopouštěli rozhodně jen Němci. Kupříkladu Japonci ve své krutosti vynikali nad jiné, což je patrně dáno i jejich poněkud odlišnou mentalitou.
Reklama
Do historie vstoupil hlavně takzvaný Nankingský masakr, když koncem roku 1937 po dobu šesti týdnů vojáci japonské armády brutálně zavraždili stovky tisíc lidí v čínském městě Nanking. Mezi oběťmi byl velký počet civilistů. Sexuálně napadeny byly desítky tisíc žen a dívek. Nanking zůstal v troskách a trvalo desítky let, než se město z tohoto běsnění vzpamatovalo. Násilí v Nankingu dosáhlo takových rozměrů, že šokovalo dokonce i některé nacisty. Německý podnikatel John Rabe, který vedl nacistickou stranu v Číně, dokonce pomohl zachránit zhruba 250 tisíc civilistů. Statisíce dalších ale podobné štěstí neměly. Dnes se odhaduje, že řádění v Nankingu padlo za oběť zhruba 300 tisíc lidí, což je více než v Hirošimě a Nagasaki dohromady. Japonský generál Matsui Iwane, který masakr nařídil, byl později Mezinárodním vojenským tribunálem pro Dálný východ shledán vinným z celé řady válečných zločinů a odsouzen k smrti.
Unášení a znásilňování žen bylo každodenním jevem
V průběhu druhé světové války byly rovněž na Japonci okupovaných územích unášeny ženy a dívky, které byly následně vojáky sexuálně zneužívány a nuceny k prostituci. Dokumenty, které prokazovaly existenci těchto „utěšitelek“, byly po válce z velké části zničeny. Historici přesto odhadují, že se jednalo až o 400 000 příslušnic něžného pohlaví. Obzvláště děsivá je skutečnost, že až 90 % z nich mělo zemřít ještě před koncem války, když byly zavražděny, spáchaly sebevraždu nebo podlehly různým nemocem. Ty, které přežily, se často z prožitého traumatu nikdy nevzpamatovaly.
Použití biologických zbraní bylo dlouho zatajováno
Mezi nejhrůznějšími japonskými válečnými zločiny lze rovněž uvést použití biologických zbraní. Na čínské civilisty například Japonci použili dýmějový mor. Shazovali na čínské vesnice „bomby“, které byly naplněny pšenicí, rýží, bavlnou a infikovanými blechami, které následně tuto nemoc rychle šířily po okolí. Po druhé světové válce se řadu informací o biologických zbraních podařilo ututlat, když informace o nich byly poskytnuty Američanům výměnou za beztrestnost. Skutečnost, že Japonci používali za druhé světové války biologické zbraně, byla oficiálně potvrzena až roku 2002, a to hlavně s ohledem na existenci tajné experimentální jednotky 731.
Kanibalismus neměl s hladověním nic společného
Šokujícím japonským válečným zločinem pak byl bezpochyby kanibalismus. Japonský historik Toshiyuki Tanaka hovořil v dané souvislosti o více než 100 případů. Podle něj navíc Japonci tímto způsobem slavili svá vítězství a porážku protivníků. Nešlo o to, že by vojáci trpěli hladem. Tanakovy výzkumy potvrzují i výpovědi amerických a australských vojáků, kterým se údajně opakovaně naskytl hrůzný pohled na své z kůže stažené a uvařené spolubojovníky. K jednomu z nejznámějších případů kanibalismu mělo dojít při bombardování ostrova Chichijima, kdy měli být snědeni sestřelení američtí piloti.
