Co podle psychologů znamená, když si povídáte sami pro sebe

Přistihli jste se někdy, že si při vaření, uklízení nebo práci na zahradě něco říkáte nahlas? Možná si komentujete, co právě děláte, nadáváte na rozbitý spotřebič nebo sami sebe uklidňujete před důležitým rozhodnutím. Občas se i pochválíte, protože nikdo jiný to neudělá. Není ale proč se stydět.

Samomluva není jen tématem pro opuštěné lidi

Samomluva má totiž s představou člověka, který „mluví sám se sebou, protože se zbláznil“, jen velmi málo společného. Psychologové ji považují za běžnou součást lidského přemýšlení. Většina lidí vede nějakou formu vnitřního dialogu a část těchto myšlenek občas jednoduše vysloví nahlas. Může jít o jedinou větu typu „Kam jsem to zase dala?“, ale také o delší rozmluvu, při níž si člověk sám se sebou probírá problém nebo si připravuje řeč, která je určena někomu dalšímu.

A právě to je na samomluvě zajímavé. Když myšlenku pouze nosíme v hlavě, může být nejasná a rozvětvená. Jakmile ji vyslovíme, musíme jí dát konkrétní podobu. Najednou slyšíme, co si vlastně myslíme. Psychologové tento způsob používání řeči označují jako self-talk, tedy mluvení k sobě samému.

Mozek si při tom uklízí vlastní nepořádek

Určitě to znáte. Něco vás celý den trápí, v hlavě se vám honí několik možností a nemůžete se rozhodnout. Pak jste sami doma, začnete si problém nahlas vysvětlovat a najednou zjistíte, že odpověď vlastně znáte.

Tak počkej. Co mi na tom vlastně vadí?

řeknete si třeba nahlas. A právě v tu chvíli se chaotické myšlenky začnou skládat do jednotlivých částí a najednou je vše jasné.

Samomluva může pomáhat při organizování myšlenek, plánování i řešení problémů. Jde o způsob, jak si člověk může „zkontrolovat“, co se v něm odehrává, a uspořádat své myšlenky a pocity.

Proto si klidně při hledání klíčů řekněte: „Kam jsem je zase položila?“ Neznamená to, že očekáváte odpověď od neviditelného člověka. Prostě si pomáháte soustředit pozornost.

„Dýchej, zvládneš to.“ I tohle může fungovat

Samomluva ale nemusí sloužit pouze k řešení praktických problémů. Velmi zajímavou podobu má ve chvílích, kdy člověk prožívá stres.

Představte si, že vás čeká důležitá schůzka, pracovní pohovor nebo vystoupení před lidmi. Nervozita pracuje, v hlavě se objevují katastrofické scénáře a člověk má chuť všechno vzdát ještě před začátkem. Pak si řekne:

Klid. Připravovala ses. Víš, co chceš říct. Zvládneš to.

Zní to možná trochu jako věta z motivačního plakátu, ale vlastní hlas může v takové chvíli skutečně pomoci. Samomluva může podporovat soustředění, motivaci a zvládání stresu. Důležité přitom není jen to, že člověk mluví, ale také co si říká. Povzbuzující a věcná samomluva může být užitečnější než neustálé opakování vlastních chyb.

Rozdíl je například mezi „Tohle zase určitě pokazím“ a „Jsem nervózní, ale jsem připravená“. V obou případech mluvíte sama k sobě. Jen jeden způsob vás stahuje dolů, zatímco druhý pomáhá dostat situaci pod kontrolu.

Někdy potřebujeme slyšet vlastní myšlenky

Samomluva se často objeví také tehdy, když člověk prožívá silné emoce. Někdo se po hádce zavře v koupelně a v duchu si přehrává celý rozhovor, jiný začne chodit po bytě a nahlas vysvětluje, co ho vlastně naštvalo.

Ani to samo o sobě není důvod k obavám. Mluvení k sobě může být způsobem, jak si člověk emoci pojmenuje a zpracuje. Když řeknete „Jsem naštvaná hlavně proto, že jsem měla pocit, že mě neposlouchal“, dostává neurčitý vztek konkrétní podobu. A s konkrétním problémem se už pracuje mnohem lépe.

Podobně může fungovat i obyčejné povzbuzení. Člověk, který si před náročným úkolem řekne „Nejdřív udělám tohle a potom tohle“, si vlastně vytváří jednoduchý plán. Vlastní hlas mu pomáhá držet pozornost u toho, co právě dělá. Výzkumy spojují určité formy samomluvy právě s lepším soustředěním, výkonem a regulací emocí.

Proč si někdo povídá více než jiný?

Rozdíly mezi lidmi jsou v tomto směru obrovské. Někdo si nahlas komentuje téměř všechno, jiný svou samomluvu prakticky nikdy neprojeví. Jeden člověk si povídá pouze při práci, další během řízení auta nebo procházky a někdo si třeba večer v duchu přehrává rozhovory, které během dne vedl.

Není přitom potřeba hledat za každou větou hluboký psychologický význam. Někdy je samomluva prostě návyk, který člověku pomáhá fungovat. „Teď umýt nádobí, potom pověsit prádlo a pak si konečně sednu.“ Taková věta není známkou podivínství. Je to vlastně velmi jednoduchý způsob, jak si rozdělit úkoly.

A nemusí jít ani o člověka, který žije sám. Samomluvu používají lidé všech věkových kategorií a může se objevovat už v dětství. Postupně se velká část tohoto mluvení přesouvá dovnitř a stává se z něj vnitřní řeč. Některé situace ale způsobí, že se myšlenky znovu dostanou ven.

Takže ano, můžete si klidně dál povídat

Pokud si při vaření řeknete „Teď už tam tu sůl nedám, vždyť jsem to minule přesolila“, při hledání brýlí prohledáte byt a nahlas konstatujete „Já je snad zase nechala v ložnici“, nebo se před důležitým dnem sami povzbudíte, není na tom nic nenormálního.

Dokonce může být užitečné si samomluvu občas vědomě vyzkoušet. Když nevíte, jak se rozhodnout, zkuste svůj problém nahlas formulovat. Když jste nervózní, řekněte si, co přesně vás děsí. A když před sebou máte nepříjemný úkol, rozdělte si ho vlastními slovy na několik menších kroků.

Neznamená to, že jste geniální, kreativnější než ostatní nebo že samotná samomluva automaticky zvyšuje inteligenci. Tak jednoduché to není. Odborné zdroje ale potvrzují, že jde o běžný způsob práce s vlastními myšlenkami a že v určitých situacích může pomáhat se soustředěním, motivací, plánováním i zvládáním emocí.

Existuje však jeden důležitý rozdíl. Něco jiného je vědomě si povídat sama se sebou a něco jiného je mít pocit, že k vám promlouvá někdo jiný, případně slyšet hlasy, které nevnímáte jako vlastní. Pokud by se něco takového objevovalo nebo pokud by vám samomluva začala výrazně zasahovat do běžného života, je na místě promluvit si s odborníkem. Samotné mluvení k sobě ale není důvodem k panice ani ke studu.

Takže až se příště přistihnete, že při sázení kytiček vedete menší monolog, nemusíte se okamžitě rozhlížet, jestli vás někdo neslyší. Možná si váš mozek právě dělá pořádek. A možná jste jen zjistili, že když potřebujete dobrého posluchače, máte ho celý život doslova po ruce.