Ve jménu míru zničili tropický ráj. Mezinárodní den proti jaderným zkouškám připomíná temnou kapitolu poválečné doby

Atol Bikini vypadal jako dokonalý tropický ráj. Kokosové palmy, laguna plná ryb a malé ostrůvky obklopené Tichým oceánem. Pro 167 jeho obyvatel to nebyla exotická dovolenková destinace, ale domov, kde jejich rodiny žily po generace.

Po druhé světové válce Spojené státy hledaly místo pro testování jaderných zbraní. Volba padla právě na Bikini.

Obyvatelé byli v roce 1946 přesvědčeni, aby svůj atol opustili. Bylo jim řečeno, že jde o dočasné přestěhování, které umožní Spojeným státům provést testy a přispět k budoucímu míru. Netušili, že se jejich návrat odloží o celá desetiletí.

Z ráje se stala jaderná laboratoř

První dvě exploze přišly v červenci 1946 v rámci operace Crossroads. Při testu Able byla bomba svržena z letadla, zatímco při testu Baker explodovala 28 metrů pod hladinou laguny.

Baker ukázal něco, s čím vědci nepočítali v takové míře: obrovské množství radioaktivního materiálu se dostalo do vody, vzduchu a okolního prostředí. Podvodní výbuch zvedl do výšky gigantický sloup vody a rozdrceného korálu a radioaktivní kontaminace se rozšířila po okolí.

Bikini tím svou jadernou historii teprve začínalo.

Mezi lety 1946 a 1958 Spojené státy provedly na atolech Bikini a Enewetak celkem 67 jaderných testů.

Přečtěte si také

HOSPODSKÝ KVÍZ: Poznáte první známky blížícího se podzimu? Ověřte si, že jste na něj připraveni

28. 8. 2026

Pak přišel Castle Bravo

Nejhorší okamžik nastal 1. března 1954.

Američané tehdy odpálili Castle Bravo, první velký americký test termonukleární zbraně s pevným lithiovým palivem. Vědci očekávali výbuch o síle přibližně pěti až šesti megatun. Skutečný výkon dosáhl asi 15 megatun TNT.

Důvodem byl mimo jiné chybný předpoklad o chování izotopu lithia-7. Vědci předpokládali, že k výsledné reakci výrazně nepřispěje. Ve skutečnosti se zapojilo do dalších reakcí a výbuch byl několikanásobně silnější, než plánovali.

Castle Bravo se stal největším americkým jaderným testem v historii. Jeho exploze vytvořila kráter široký přibližně dva kilometry a do atmosféry vynesla obrovské množství radioaktivního materiálu.

Ještě horší než samotná velikost výbuchu však byl směr radioaktivního spadu.

Lidé netušili, co na ně padá

Vítr odnesl radioaktivní částice k obydleným atolům. Obyvatelé Rongelapu a Utiriku byli zasaženi spadem a během následujících dnů byli evakuováni. Dávky radiace, které někteří z nich obdrželi, byly podle pozdějších odhadů velmi vysoké.

Lidé přitom zpočátku vůbec nevěděli, co se děje. Radioaktivní spad mohl vypadat jako jemný bílý prach nebo popel, a děti si s ním dokonce hrály.

A právě tady začíná další, ještě temnější kapitola.

Lidé jako předmět výzkumu

Po testu Castle Bravo vznikl americký výzkumný program Project 4.1, který měl sledovat zdravotní následky vystavení obyvatel Marshallových ostrovů radioaktivnímu spadu.

Z odtajněných dokumentů vyplývá, že účastníci nebyli řádně informováni o tom, že jsou předmětem výzkumu, a nebyl od nich získán souhlas. V jednom z dokumentů z roku 1954 je dokonce výslovně uvedeno, že vzhledem k možným negativním reakcím veřejnosti má být účel projektu držen v tajnosti.

Pro Marshallany tak jaderné testy neznamenaly jen ztrátu půdy. Znamenaly také dlouhodobé zdravotní následky, přesuny mezi ostrovy a pocit, že se s nimi zacházelo spíš jako s výzkumným materiálem než jako s lidmi, kterým je třeba pomoci.

Přečtěte si také

Jak bude vypadat svět za 10 let: Renomovaný fyzik nastínil odvážnou vizi

28. 8. 2026

Domů se vrátili. A zase museli odejít

Mezitím pokračoval příběh původních obyvatel Bikini.

Po evakuaci v roce 1946 byli přesídleni na Rongerik, který se však ukázal jako nevhodný pro dlouhodobý život. Ostrov neměl dostatek potravin ani vody a obyvatelé začali trpět nedostatkem.

V roce 1948 byli přesunuti přes Kwajalein na malý ostrov Kili. Jenže Kili byl úplně jiný než jejich původní domov. Neměl chráněnou lagunu ani korálový útes, který by umožňoval tradiční rybolov. Lidé, jejichž způsob života byl po generace založený na moři, se najednou museli spoléhat mnohem více na dovážené potraviny.

A pak přišla naděje.

V roce 1972 se přibližně stovka obyvatel rozhodla vrátit na Bikini. Americké úřady tehdy považovaly úroveň radiace za dostatečně nízkou, aby byl návrat možný.

Další měření ale přinesla špatné zprávy.

V roce 1978 vědci zjistili, že lidé, kteří se na atol vrátili, mají v těle příliš vysoké množství cesia-137. Ukázalo se, že radionuklid z půdy přijímají rostliny, zejména kokosové palmy, a následně se dostává do potravního řetězce. Obsah cesia v tělech navrátilců se podle hodnocení IAEA od jejich návratu výrazně zvýšil.

Obyvatelé museli Bikini znovu opustit.

Tentokrát už bez příslibu, že se za pár let vrátí.

Domov, který zůstal prázdný

Od té doby uplynulo téměř půl století. Bikini se stalo symbolem jaderného věku, místem zapsaným na seznamu světového dědictví UNESCO a také jedním z nejpozoruhodnějších podmořských archeologických nalezišť na světě. V jeho laguně dodnes leží vraky lodí, které byly během operace Crossroads použity jako cíle.

Pro původní obyvatele však Bikini není především symbolem historie.

Je to domov, o který přišli.