Jednomu vyklouzla z ruky cihla, druhému šroubovák. Démonické jádro zbytečně zabilo dva vědce
Foto: By Los Alamos National Laboratory, Public Domain, Creative Commons
4 min
Vážila pouhých 6,2 kilogramu a měřila necelých devět centimetrů. Přesto tato nenápadná kovová koule ukončila životy dvou špičkových vědců. Co se stane, když při riskantním pokusu selže obyčejný plochý šroubovák a vzduchem bleskne záhadné modré světlo?
Reklama
Lechtání ocasu spícího draka
V útrobách tajných laboratoří v Los Alamos v Novém Mexiku ležel po skončení druhé světové války objekt, který vzbuzoval respekt i hrůzu. Šlo o subkritické množství plutonia určené původně pro třetí atomovou bombu na Japonsko. Po kapitulaci císařství 15. srpna 1945 však bylo jádro o hmotnosti 6,2 kg a průměru 89 mm uvolněno pro vědecké experimenty.
Tato slitina plutonia a gallia dostala neoficiální název Rufus, ale do dějin vstoupila pod mnohem temnějším označením: Demon Core neboli Démonické jádro. Fyzik Richard Feynman tehdy trefně přirovnal tyto nebezpečné pokusy k hazardní hře. Podle jeho slov nebylo provádění manuálních experimentů bez dálkových manipulátorů nic jiného než lechtání ocasu spícího draka.
První oběť: Smrtící pád wolframové cihly
První tragédie se odehrála 21. srpna 1945 ve 21:50 na pracovišti Omega Site. Čtyřiadvacetiletý americký fyzik Harry Daghlian, který byl tehdy studentem před dokončením doktorátu, pracoval v laboratoři sám, pouze v doprovodu strážného.
Daghlian se pokoušel manuálně postavit odražeč neutronů z těžkých cihel karbidu wolframu kolem plutoniové koule. Při pokládání poslední cihly o váze 4,4 kg ho přístroje varovaly, že se systém blíží ke kritickému stavu.
Mladý vědec se pokusil ruku stáhnout, ale cihla mu vyklouzla a spadla přímo na jádro. Plutonium okamžitě přešlo do superkritického stavu. Daghlian sice cihlu bleskově srazil rukou pryč, ale absorboval smrtelnou dávku záření o velikosti 5,1 Gy.
Harry Daghlian nezemřel na místě. Svůj nejtěžší boj sváděl v nemocnici celých 25 dní a následkům akutního radiačního syndromu podlehl 15. září 1945. Strážný Robert J. Hemmerly, který stál jen několik metrů opodál, absorboval dávku 0,31 Gy a zemřel v roce 1978 na akutní myeloidní leukémii spojenou s tímto ozářením.
Druhá nehoda: Když rozhoduje obyčejný šroubovák
Přesně o devět měsíců později, 21. května 1946 v 15:20, se historie opakovala s ještě větší brutalitou. Pětatřicetiletý kanadský fyzik a chemik Louis Slotin prováděl před sedmi dalšími vědci ukázku, při níž manuálně přibližoval dvě berylliové polokoule kolem téhož jádra.
Jedinou bariérou, která bránila úplnému uzavření a spuštění řetězové reakce, byla čepel plochého šroubováku. Šroubovák však vyklouzl. Polokoule se spojily a místností okamžitě bleskl modrý záblesk ionizovaného vzduchu doprovázený vlnou tepla.
Slotin reagoval hrdinsky – levou rukou okamžitě strhl horní polokouli, čímž zastavil reakci a zachránil životy ostatních přítomných v místnosti. Sám však absorboval extrémní dávku 10 Gy. Zemřel po devíti dnech hospitalizace na totální selhání organismu.
Jeho kolega Alvin Graves, který stál přímo za ním, přežil s trvalými následky a zemřel v roce 1965. Ostatních šest svědků incidentu vyvázlo s nižšími dávkami bez bezprostředního ohrožení života.
Fyzikální princip: Jak se probouzí démon?
Pro pochopení tohoto nebezpečí slouží jednoduchý fyzikální model. V klidovém stavu je 6,2 kg těžká koule z plutonia-239 subkritická, protože většina vznikajících neutronů volně uniká.
Jakmile však kolem jádra začneme skládat odražeč (např. beryllium nebo karbid wolframu), neutrony se odrážejí zpět. Pokud odražeč uzavřeme úplně, nastane superkritický stav, kdy se neutrony začnou množit lavinovitě a během zlomku sekundy uvolní masivní množství ionizujícího záření.
Hazard, který šokoval svět
Po Slotinově smrti byly veškeré manuální experimenty s kritickým množstvím okamžitě zakázány. Démonické jádro nebylo nikdy použito v žádné zbrani ani při testech. V létě roku 1946 bylo roztaveno a jeho materiál byl bezpečně recyklován pro jiné vojenské účely, čímž byla tato temná kapitola definitivně uzavřena.
