Tragická plavba lodi Karluk, 1913: Devět měsíců v ledu. 22 mužů, Inuitka, 2 děti, 29 psů, kočka. Vůdce výpravy utekl

Měla to být největší a nejlépe připravená výprava v dějinách, s největším vědeckým týmem, jaký se kdy podobné cesty zúčastnil. Její vůdce, Vilhjalmur Stefansson, se proslavil svým studiem života Eskymáků a očekával, že v průběhu této výpravy nalezne důkazy pro svou neochvějně vyznávanou víru…

…víru, že se pod rozlehlou polární ledovou čepičkou skrývá dosud neobjevený kontinent.

„Roky 1913 a 1914 byly svědky posledních dvou polárních výprav starého, historického typu. Výprav na dřevěných lodích, bez rádia, bez letadel. V roce 1913 to byla Kanadská arktická expedice na lodi Karluk, v roce 1914 Shackeltonova výprava lodi Endurance na jih,“  

popsal William Laird McKinlay.

William Laird McKinlay, expert na magnetismus a meteorologii, účastník Kanadské arktické výpravy, neměl pravdu. Alespoň co se dřevěných lodí týká. Ty byly používány při polárních výpravách i později, dozvídáme se na webu empepa.net.

Jak to bylo

V červnu 1913 vyplula loď válečného námořnictva Jeho Veličenstva Karluk z přístavu Esquimalt ve Victorii v provincii Britská Kolumbie na jihovýchodě Kanady. O šest týdnů později začala arktická zima, loď se ocitla uvězněna v ledu a lidé na palubě byli opuštěni svým vůdcem, Vilhjalmurem Stefanssonem, kanadským polárníkem a etnologem. 

Pět měsíců zůstávala Karluk zamrzlá v obrovské ledové kře, která ji unášela stále dál od jejího původního kursu. V lednu 1914 prolomil led s ohromným třeskotem bok lodi a proslulý kapitán Robert Bartlett vydal rozkaz k opuštění lodi. S necelou polovinou zásob z lodi a s polárním ledem pod nohama ztroskotali kapitán Bartlett, 21 mužů, jedna inuitská žena a její dvě malé dcery, 29 psů a jedna kočka uprostřed Severního ledového oceánu, stovky kilometrů od nejbližší země.

Tito trosečníci neměli jinou možnost než se pokusit nalézt pevnou půdu pod nohama, kde by mohli čekat na pomoc. Zápasili přitom s hladem, sněžnou slepotou, strašlivou záhadnou nemocí, krutou zimou, a mezi sebou navzájem. Bartlett a jeden z členů výpravy se brzy vydali přes led, aby vyhledali pomoc. Po devíti měsících malý velrybářský škuner zachránil 12 lidí, kteří přežili, a odvezl je zpět do civilizace.

Přečtěte si také

S korálky na lov: Kajakářský nůž neboli krátký oštěp uměli Gróňané obratně používat při lovu…

15. 2. 2023

Posedlost pravdou

William McKinlay, poté, co se z výpravy vrátil, se celý zbývající život snažil o zdokumentování pravdy. Pravdy o průběhu expedice. Byl pravdou posedlý. Byl rozhodnutý objasnit ji, a očistit tak kapitána Roberta A. Bartletta, který mu zachránil život. Chtěl pravdivě popsat osobu velitele vědecké části výpravy Vilhjalmura Stefanssona, kterého Roald Amundsen nazval největším žijícím podvodníkem.

„Ani hrůzy západní fronty, ruiny Arrasu, peklo Ypres či bahno Flander vedoucí k Passchendale, nevymažou z paměti onen rok v Arktidě.“

(William Laird McKinlay)

Ve věku pětaosmdesáti let, v roce 1976, vydal McKinlay svoji verzi příběhu. I v dalších letech, až do své smrti v roce 1983, pracoval na dalším autentičtějším vylíčení expedice. O toto vylíčení se ovšem s veřejností nikdy nepodělil. Hrubý rukopis a dokumenty byly určeny jen úzkému okruhu zainteresovaných badatelů.

Přečtěte si také

Nedostižná kajakářská technologie: Oštěpem se třemi hroty lovili ptáky na hladině či napíchli…

17. 2. 2023

Kniha podle skutečných událostí

Příběh tragické plavby lodi Karluk zaujal americkou novinářku Jennifer Nivenovou tak, že se pokusila o rekonstrukci příběhu. Využila McKinlayových poznámek, využila dochovalých deníků dalších sedmi členů expedice. Do knihy Ledová pustina Tragická plavba lodi Karluk v roce 1913 (v originále The Ice Master: The Doomed 1913 Voyage of the Karluk) zařadila i poznámku o svých výzkumech.

Epický příběh tohoto skutečného dobrodružství s názvem Ledová pustina se vyrovná těm nejdramatičtějším románům. Jeho autorka nám předkládá s udivující přesností a bezprostředností tragický osud lodi Karluk a zoufalé pokusy její posádky dostat se domů z bezútěšné Arktidy.

„McKinlay strávil svůj život hledáním odpovědí na to, co se mu v Arktidě v letech 1913–1914 přihodilo. ´Jestliže existuje nějaké vysvětlení,´napsal na konci svého života, ´doufám, že je někdo v haldách dostupného materiálu najde a předá světu.´ Udělala jsem v tomto ohledu to nejlepší, co jsem mohla,“ okomentovala Jennifer Nivenová.