Osudové setkání na autobusové zastávce: Deštivé ráno, neznámý muž a celoživotní láska k přírodě
Foto: Autor / Shutterstock
3 min
Stalo se to jednoho deštivého dne v říjnu roku 1976. Tehdy mi bylo sladkých dvacet a svět voněl mokrým asfaltem a levným tabákem. Stála jsem na zastávce u staré lípy a čekala na spoj do práce. A tam to přišlo. Svedl mě. A já mu podlehla během pěti minut...
Reklama
Takto mohl začít příběh, který mi vyprávěla moje vzdálená příbuzná. I takové věci se v životě stávají a pak je krásné na ně po dlouhá léta vzpomínat. Takže, jak to bylo dál?
...Nebyl to žádný filmový hrdina. Měl na sobě trochu ošoupaný manšestrák, na zádech batoh, kterému se tehdy říkalo „tele“, a v očích takový ten zvláštní klid, který dneska u mladých málokdy vidíte. Jmenoval se – jak jsem se dozvěděla později – pan Jindřich.
Nenabízel mi cigaretu ani pozvání na víno. Udělal něco mnohem rafinovanějšího. Vytáhl z kapsy termosku, do víčka nalil horký čaj s vůní šípku a medu a podal mi ho se slovy: „Vypadáte, že nutně potřebujete trochu tepla a jiný směr, slečno.“
Cesta k „hříchu“
Zatímco přijížděla moje pravidelná linka, Jindřich začal vyprávět. Nemluvil o lásce, ale o kopcích. O tom, že kousek za městem, tam, kam jezdí úplně jiný autobus, začínají skály, kde se zastavil čas. Svedl mě k tomu, abych poprvé v životě jela „za školu“ (v mém případě a věku za práci).
Místo do kanceláře jsem nastoupila do zaprášeného autobusu směr Křivoklátsko. To byl ten okamžik. Svedl mě k lásce k trampingu a toulání.
Následky si nesu po dekády
A ty následky? Ty jsou naprosto neoddiskutovatelné a nesu si je celých těch padesát let. Od té doby mám chronickou závislost na čerstvém vzduchu. Jakmile jsem o víkendu doma, začnu být nervózní. Musím ven, i kdyby padaly trakaře.
Poličky v obývacím pokoji nemám plné drahého porcelánu, ale křemenů, samorostů a starých map, které můj muž (ano, ten Jindřich ze zastávky) za ta léta nashromáždil. Sice mám bolavá kolena, ale lehkou duši. Znamená to, že mě ráno při vstávání trošku loupne v kříži, ale to jsou jen „suvenýry“ z tisíců kilometrů, které jsme spolu nachodili.
A v neposlední řadě musím mít na zahradě šípkový keř, protože ta vůně mi vždycky připomene ten osudový deštivý den...
Dejte si pozor
Závěrem by se dalo říct, že pokud uvidíte na zastávce někoho s batohem a jiskrou v oku, dejte si pozor, mohlo by to mít následky na celý život. A věřte mé příbuzné: někdy vás neznámý muž může svést k úplně novému životu.
