Láska není hlavní ani jedinou náplní života, předkládali lidem odborníci za socialismu. Doktor Plzák obzvlášť
Foto: RomanNerud / Depositphotos
„V životě potřebujeme občas někdo více, někdo méně pocítit, že naše osoba má společenskou cenu, že ve své práci vytváříme hodnoty, případně že razíme cesty něčemu novému, pro společnost důležitému. Potřebujeme vidět výsledky a úspěchy vlastní práce, potřebujeme cítit, že jsme svému okolí a celé společnosti nějak potřební.“
„Potřebujeme se těšit na nové úspěchy jako na doklad své ceny. A část takového kladného pocitu z vlastní hodnoty a vlastní ceny prožíváme i v uspokojivých milostných vztazích,“ zahájila psychiatrička profesorka Jiřina Knoblochová kapitolu o potřebnosti lásky v životě socialistického člověka v tehdy populární publikaci z roku 1964 Láska, manželství a ty.
Ale někteří lidé požadovali od milostného vztahu příliš mnoho, chtěli to, co jim sebedokonalejší vztah nemohl dát, co jim mají přinášet ostatní životní složky, práce v povolání, práce pro širší společnost. Podle profesorky Knoblochové očekávali od milostného vztahu celoživotní náplň, životní cíl.
„V 50. letech minulého století, kdy se ještě věřilo v lepší zítřky, pracovali třeba sexuologové s pojmem láska poměrně často a běžně,“ říká socioložka a výzkumnice Kateřína Lišková, která napsala knihu Politika touhy s podtitulem Sex a věda v komunistickém Československu. „Byla (láska) pro ně důležitá. Zároveň se narovnala práva žen a mužů, ženy se mohly snadněji rozvést, měly nárok na vlastní kariéru a příjmy“.
Podle Liškové manželství, které se nově stalo rovnoprávným svazkem ženy a muže, už nemuselo, a podle expertů ani nemělo, stát na tom, že s někým žijete, protože vás živí nebo protože být svobodná či rozvedená žena je „cejch“. Najednou mohl být manželský svazek založen na lásce. Už nebylo nutné bát se o existenci, tu garantoval stát. Stejně tak již nebylo nutné spojovat rodiny coby ekonomické jednotky prostřednictvím domluvených sňatků. Stát garantoval vzdělání a jistotu zaměstnání. „To všechno vedlo k tomu, že sňatek mohl být pouze a výhradně aktem lásky,“ uvádí do kontextu doby socioložka Lišková.
Přesto se vlivem atmosféry po zklamání v roce 1968 přestalo v odborných kruzích výraz láska téměř používat. „V 70. letech to slovo úplně zmizelo. Doktor Plzák se lásce mezi manželi naprosto vysmívá jako nějaké chiméře, o kterou nemá smysl usilovat. A další sexuologové v té době mluví o ,citovém nesouladu manželů´ či ,narušení svazku v citové oblasti´, čímž jednak poukazují na absenci lásky v manželstvích a zároveň sami nejsou s to slovo ,láska´ vyslovit," představuje realitu té doby Lišková.
A tedy - nedejbože – když někdo v té době od lásky očekával celoživotní náplň a životní cíl, zcela jistě musel být dříve nebo později ve své lásce zklamán. A snažil se to řešit různým způsobem.
„Obyčejně to bylo častým zamilováváním, stálým hledáním a častými změnami. Stále hledá dokonalejšího druha, který by mu splnil všechny jeho nereálné požadavky, a znovu a znovu je zklamán,“ uvádí Knoblochová. „Obyčejně se snaží vysvětlit si své nezdary vnějšími příčinami: že má smůlu, že ostatní lidé jsou nedokonalí, že je to jeho nešťastný osud, že nemůže potkat vyhovujícího druha. Často se zamilovává do více osob najednou, a ožení-li se či vdá-li se, zaplétá se do stálých trojúhelníků.“
Hlavní problém jejich nespokojenosti v lásce je však v tom, že od ní očekávají příliš mnoho.
Již v době sepsání knihy psychiatřičky Knoblochové, která v 70. letech emigrovala s rodinou do Kanady, se odborníci u žen tohoto druhu často setkávali s tím, že nebyly schopny prožívat dokonalé sexuální uspokojení. Buď je byly schopny prožívat pouze někdy, za mimořádných okolností, nebo vůbec ne.
„Mají často romantické představy o lásce, očekávají od svého druha stálé ujišťování o lásce, snaží se, aby jejich druh jim věnoval ustavičný zájem, žárlí na jeho práci, na jeho ostatní zájmy, nereálně se snaží získat pro sebe veškerý jeho zájem a veškerý volný čas. Často si potom stěžují na nepochopení svých partnerů, pronášejí pesimistické úvahy o možnosti lásky, naříkají na životní smůlu, osud,“ popsala nereálné snahy v lásce Jiřina Knoblochová.