Prastará vrstva lidského vědomí: Naši předci cítili skon velice přirozeně a včas se dostavili k poslednímu rozloučení
Foto: Internet Archive Book Images / No restrictions (neznámý autor), Wikimedia commons
5 min
Dříve byla smrt součástí každodenního života. Člověk ji potkal v podobě ukřižovaného Krista před kostelem, v kostele, v domácnostech. Na zesnulé, někdy i konkrétní nebožtíky, se vzpomínalo především při mších. Mezi katolíky se tento zvyk zachoval dodnes.
Reklama
Všeho tohoto dění se automaticky účastnily i děti všech věkových kategorií. Bylo také naprosto žádoucí, aby i ony byly přítomny odchodu svého příbuzného. Učily se tak, co se v takových chvílích sluší a patří. A neviděly pouze umírání ve vlastních řadách, rodiče je také vodili na veřejné popravy kacířů a zločinců. Do jisté míry to souviselo i s tím, že ve středověku bylo dítě vnímáno jako „malý dospělý“, popisuje Jana Mazanová ve své bakalářské práci na téma Vývoj pohřebních rituálů na našem území od raného středověku do současnosti.
„Lidé se tak postupně stali otrlými a netečnými, nemuseli si brát každou smrt k srdci a nebyli tak odváděni od své každodenní práce,“ citujme autorku práce. V tomto přístupu je vidět hluboký rozdíl mezi dnešním světem a světem středověkého člověka. Jako současná generace „se snažíme své děti spíše uchránit pohledu na smrt. Nejenže je nebereme do nemocnic k umírajícím, ale neukazujeme jim smrt dokonce ani v televizi ze strachu, aby je ten pohled nerozrušil,“ uvádí Jana Mazaná.
Kdy to přijde?
A protože byli naši předci „více spjatí s přírodou a více vnímali její řeč, tak se nejvíce předzvěstí vztahuje právě na zvířata, přírodní úkazy nebo rostliny“, vysvětluje Dominika Kuboušková ve své diplomové práci na téma Motiv smrti v dětské četbě. Bylo toho hodně, podle čeho všeho se dalo předpovídat, že nastane smrt. Autorka uvádí následující: „O blížící se smrti se dalo usuzovat například z psího vytí, z houkání sýčka, z hejna havranů kroužících nad stavením, z vadnutí bylin, z uschnutí myrty pěstované na svatbu, atd. Krkavec, který usedl na střechu domu, zvěstoval sebevraždu. Neštěstí a smrt ohlašoval také nález mrtvého hada poblíž domova. Krtek ryjící v okolí domu také značil úmrtí v rodině,“ připomíná staré pojetí Kuboušková.
Nejstarší známá Moravanka byla nejprve považována za muže. 31 000 let po smrti jí můžete pohlédnout…
Příroda dá vědět
Znaky přicházející smrti „posílala“ také příroda: Podle Kubouškové to byly – jako předzvěst - také přírodní úkazy, které v lidech odpradávna vzbuzovaly hrůzu a strach - vichřice, bouřky, blesky, „padající hvězdy“ apod. Mezi lidmi rozšířená znamení, že se blíží skon, byla například „pád svatého obrázku, hodin či kříže ze zdi, praskání podlahy a nábytku, ťukání červotoče, zhasnutí svíčky, zrezivění nože a další,“ vyjmenovává autorka práce.
Ve správný čas na správném místě
Dříve se všeobecně vědělo, že když nadchází ta chvíle, kdy člověk (řekněme nemocný) zemře, shromáždí se kolem něj celá rodina, uvádí Jana Mazanová. Jak ale může nemocný vědět, že se blíží okamžik jeho smrti? Podle francouzského historika Philippa Arièse a jeho knihy Dějiny smrti, která je jedním z vrcholných děl moderní francouzské historiografie, byla tato předtucha smrti ve středověku přirozená. Až romantismus z toho udělal něco magického a magického. Podle etnoložky, historičky a spisovatelky Alexandry Navrátilové za to může „prastará vrstva lidského vědomí, která je schopná vycítit zánik kvůli své vazbě na přírodu“. Podle názoru Mazanové „souvisela tato schopnost s tím, že lidé více rozuměli vlastnímu tělu i tělu ostatních. Dokázali si již všímat jednotlivých změn. Pokud jim bylo špatně, nemohli si vzít nějaký lék a dělat, že se nic neděje. Navíc tyto různé změny na těle šlo hůře zakrývat“.
Ohlášená smrt, správná smrt
Jak jsme již citovali Dominiku Kubouškovou výše, že pověrčiví lidé viděli znamení smrti ve všem kolem sebe, i Mazanová tvrdí, že „smrt mohly totiž přinášet zvířata i rostliny. Toto ohlášení smrti je známé z pramenů již od raného středověku, ale pravděpodobně pochází z dob ještě vzdálenějších. Smrt, jež je předem ohlášená, je považována za správnou. Naopak náhlou smrt považovali lidé za hanebnou a potupnou. Toto přesvědčení panovalo velmi dlouho až do konce 19. století.“
Čekání na odchod
K poslednímu rozloučení, tedy „ke smrtelnému loži bývali přizváni i ti, které měl umírající rád. Podle mnohých svědectví mohl umírající čekat, až se shromáždí všichni pro něj důležití a potom teprve mohl v klidu zemřít. Umírající se s přítomnými rozloučil objetím, polibkem a pohnutými slovy. Tyto skutky však mohly být velice nebezpečné. Umírající totiž mohl nakazit přítomné svou nemocí a ti mohli zakrátko také zemřít. Pokud byl umírající stísněný a vyděšený blížící se smrtí, mohla mu jistou úlevu přinést společně pronášená modlitba,“ přibližuje rituály loučení před smrtí Jana Mazanová.
