Komunikace mezi živočichy je jedním z klíčových aspektů přežití v divoké přírodě
Foto: lifeonwhite / Depositphotos
4 min
Ve srovnání s lidskou řečí jsou její projevy na první pohled jednodušší, ve skutečnosti však může kontakt mezi zvířaty být mnohem sofistikovanější než mluvené slovo.
Reklama
Vzájemná komunikace mezi lidmi je velmi komplexním způsobem dorozumívání se, který zahrnuje mluvené slovo, výrazy obličeje, řeč těla a celou řadu dalších aspektů. Všechny tyto metody však mají svůj původ v živočišné říši. Zvířata navíc ke komunikaci nevyžadují složitá gramatická pravidla, a přesto je jejich dorozumívání se v porovnání s lidským neméně efektivní. Tato komunikace navíc může probíhat jak mezi příslušníky jednoho druhu, tak mezi zástupci daného ekosystému.
Druhy zvířecí komunikace
Zatímco lidé využívají ke sdělování svých myšlenek především mluvenou řeč, zvířata spolu záměrně komunikují jedinečnými způsoby. Schopnost komunikovat je nezbytná pro přežití, zejména ve volné přírodě, kde je přítomno mnoho predátorů. Komunikace zvířat může probíhat různými způsoby, mj. pomocí vokalizace a dalších nehlasových zvuků, pachů, barev či rozličných vizuálních projevů. Řada zvířat pak používá i kombinace těchto nástrojů.
Zvířecí zvuky
Přestože nejsou zvířata schopna vytvářet složité věty či užívat plynulou mluvu konkrétním jazykem, zvuky jsou jedny z jejich nejčastějších projevů komunikace, a to jak formou orální vokalizace, tak jinými slyšitelnými zvuky. Vychází-li zvuk přímo z úst komunikujícího zvířete, slouží především k popisu konkrétních významů či pocitů. Orální vokalizace tak mnohdy vyústí ve složité a rozmanité vzory, například štěkot psa či vytí vlka. Nehlasové zvukové projevy jsou pak výsadou například delfínů, kteří plácají ocasem o vodní hladinu, a varují tak ostatní před nebezpečím. Tyto ostatní zvuky pak mohou být mnohem důležitější než samotná ústní vokalizace, jelikož přenáší konkrétní informaci bez upozornění případného predátora na přesnou polohu zvířete.
Pachy a čichová znamení
Některá zvířata preferují dorozumívání se prostřednictvím feromonů neboli chemických látek, které lze detekovat pomocí smyslů chuti a čichu. Pachové značení je běžnou formou komunikace zvířat, která se používá k označování teritoria, odstrašování potenciálních hrozeb, a dokonce i k přilákání partnerů. V mnoha případech je velmi efektivní, protože zůstává čitelné po delší dobu než jiné formy komunikace. Mezi zvířata, která používají pach nebo pachové značení jako primární formu sdílení informací, patří velké kočky, skunci, vlci a či můry.
Komunikace prostřednictvím barev
Využití barevné palety je další zajímavou formou komunikace, která se nejčastěji používá k varování ostatních tvorů, aby se drželi dál, nebo k vyjádření strachu a jiných forem emocí. Barva je však omezenou formou komunikace, protože ostatní zvířata musí být v těsné blízkosti „mluvčího“, aby mu rozuměla. K dokonalosti ji ale dotáhly například krakatice, které zvládají vyzařovat bioluminiscenční světlo různých barev, kterým varují ostatní hlavonožce. Změnami zbarvení jsou pak známí také chameleoni, kteří tímto způsobem komunikují se svým okolím.
Vizuální projevy
Zvláštní formou komunikace jsou pak speciální vizuální projevy, které jsou zpravidla typické pouze pro konkrétní živočišný druh. Někteří zástupci hmyzu tak například předvádějí složitý tanec, aby zapůsobili na ostatní příslušníky svého druhu. Na znamení rozrušení nebo agrese mohou zvířata kousat, drápat nebo škrábat jiné tvory jako varování, aby se drželi dál. Zvířata se mohou dorozumívat i mezi různými druhy, a to pomocí speciálních pohybů hlavy nebo jiných částí těla.
Zvířata mohou komunikovat mnoha různými způsoby, žádný z nich však nezahrnuje používání jazyka. Komunikace ale i přesto zůstává důležitým aspektem v rámci upozornění před nebezpečím, během námluv či pro obyčejný projev zvířecích emocí. Je pak pozoruhodné sledovat, jak rozličné formy může dorozumívání mezi zvířaty mít.
