Zázraky evoluce: Nejzajímavější změny ve vývoji zvířat v průběhu času

Axolotl aneb chodící ryba

Axolotlové mexičtí (Ambystoma mexicanum) jsou velmi svéráznými živočichy, kteří již na první pohled vykazují známky evoluční anomálie. Tito obojživelníci mají celou řadu znaků, které je staví na pomezí plazů a ryb. Většina obojživelníků začíná svůj života vybavena žábrami tak, aby mohla dýchat pod vodou, a to až do doby, než se jim vyvinou plicní orgány. Axolotl si však žábry ponechává i v dospělosti, a svůj život tak tráví pouze ve vodě. Nejde tedy o obojživelníka v pravém slova smyslu.

Za rybu jej však nelze pro změnu považovat kvůli jeho tvaru těla, a zejména pak kvůli dvěma párům končetin, díky kterým může chodit po dně. V podstatě tak jde skutečně o chodící rybu, byť v českém lidovém nářečí se pro něj ustálila označení vodní dráček či tygří mlok. Axolotl se přirozeně vyskytuje v jezerech na území Mexika, přičemž v dospělosti může dorůst délky až 30 centimetrů. Jeho potravu tvoří zejména drobný vodní hmyz, měkkýši a korýši. Tito malí obojživelníci jsou v poslední době s oblibou chováni i doma, je však nutné brát na vědomí, že jsou kvůli své jedinečnosti chráněni zákonem.

Přečtěte si také

Neobyčejná přírodní rarita: Zrození vzácných živočichů jednou za tisíc let

17. 9. 2023

Rosněnka průsvitná, žába s průhledným tělem

Smyslem tělesné schránky je zpravidla chránit své vnitřní orgány a tkáně v bezpečí uvnitř těla. V případě rosněnky průsvitné (Espadarana prosoblepon) však toto pravidlo přestává platit. Při pohledu shora si možná nevšimnete ničeho neobvyklého. Kdybyste však tuto žábu otočili, spatřili byste drobné, rychle bijící srdce, dlouhou červenou žílu a část kroutících se střev rozkládajících potravu. Tito obojživelníci se vyvinuli tak, že mají extrémně tenkou průsvitnou kůži. Evolučně je tak zachována ochrana před predátory shora, ze spodní části jsou však rosněnky skutečně průhledné, což podle vědců napomáhá tomu, že se na obryse jeví jako rozmazané skvrny, a jsou tedy pro lovce hůře viditelné. I tímto způsobem tak může evoluce přispět k přežití těch silnějších.

U mořských koníků jsou těhotní samečci

U většiny živočichů nesou břímě těhotenství výhradně samičky. Jak se ale ukazuje, u mořských koníků se situace obrací. Jejich samci totiž nosí svá nevyvinutá mláďata ve speciálních líhních, které jim prostřednictvím tkáňového vaku dodávají živiny. Do této kapsy jsou vajíčka umístěna ihned po páření, kdy se sem přesouvají z ocasu samiček. Samec mořského koníka pak může porodit až tisíc nových potomků v jednom vrhu. Jaký to má ale smysl z hlediska evoluce?

Podle studií je těhotenství samečků pro zachování druhu mnohem výhodnější, jelikož samice se tak mohou soustředit výhradně na tvorbu vajíček a následnou výchovu mláďat. Samečci pak mohou být opět březí ještě během 24 hodin od posledního porodu, což by v opačném případě zkrátka nebylo možné. Přenesením povinnosti nosit vajíčka na samce se tak energetická náročnost rozmnožování mořských koníků rozdělí mnohem rovnoměrněji.

Medúzy, které neumírají

Naše tělo je uzpůsobeno k tomu, aby rostlo, stárlo a nakonec zemřelo. Ne všechny živočišné druhy však tento cyklus dodržují. Nejznámějším popíratelem toho na první pohled neměnného procesu je nesmrtelná medúza Turritopsis dohrnii. Ta podle odborníků dokáže při zranění či nedostatku potravy doslova stisknout tlačítko pro resetování se. Během této obnovy se medúza vrátí do dřívějšího vývojového stádia, tedy polypu. Nový polyp pak následně pokračuje ve životním cyklu, a tedy plodí další geneticky identické dospělé jedince.

Vědci se domnívají, že nesmrtelné medúzy využívají k tomuto omlazování proces zvaný transdiferenciace, při kterém se dospělá buňka, která se specializovala na určitou tkáň, může přeměnit na nový, odlišný buněčný druh. Je tak možné, že se Turritopsis dohrnii stane klíčem k rozluštění záhady věčného života nejen v říši žahavců, ale také mezi lidmi.