Přiletěli jsme do Egypta a zažili šok. Ani jsme nejeli do hotelu a rovnou se vrátili zpět do Česka

Tenhle příběh není o tom, jak jsme si spálili záda v Hurghadě nebo jak nás potkala faraonova pomsta. Je to o tom, jak se naše představy o luxusním úletu do tepla střetly s realitou tak tvrdě, že jsme se otočili na podpatku dřív, než nám stihli na recepci nasadit ten pověstný náramek.

Všechno to začalo klasicky. Venku sychravo, v práci stres a na monitoru vyskočila reklama na čtyřhvězdičkový resort v Egyptě za „hubičku“. Fotky slibovaly tyrkysové moře, vykachličkované bazény a snídaně, u kterých nevíte, co dřív ochutnat. Tak jsme sbalili plavky, opalováky a vyrazili s vidinou, že na týden vypneme mozek a budeme se nechat obskakovat.

Jenže tenhle výlet dostal trhliny už ve chvíli, kdy jsme opustili klimatizovanou halu letiště. Člověk tak nějak počítá s tím, že v Egyptě je horko a prach. S čím jsme ale nepočítali, byl ten okamžitý vizuální facka, kterou nám uštědřilo okolí hned za branami letištního areálu.

Šok jménem realita

Místo palmových alejí nás přivítal chaos, který se v katalogu cestovky fakt nedočtete. Jakmile se náš transferový autobus rozjel směrem k pobřeží, začalo nám docházet, že ty nablýskané resorty jsou jen izolované ostrovy v moři něčeho, na co jsme nebyli připraveni.

Z oken autobusu jsme sledovali nekonečné hromady odpadků, které lemovaly silnici. Plastové lahve, stavební suť a igelitové pytle, které vítr rozfoukal po vyprahlé zemi jako nějakou morbidní dekoraci. Mezi tím vším se pohybovaly postavy v prachu, rozestavěné a napůl rozpadlé domy bez oken vypadaly jako po válce, a ne jako místo, kde by lidé měli žít. Ten kontrast mezi nablýskanou brožurou a syrovou chudobou byl tak křiklavý, že se nám začal svírat žaludek.

Bod zlomu

Nejsme žádné citlivky, co by nikdy neviděly svět. Ale tohle bylo jiné. Byl to ten pocit, že jedeme do „zlaté klece“, zatímco hned za zdí resortu lidé žijí v podmínkách, které připomínaly středověk smíchaný se skládkou. Představa, že se budeme týden válet u bazénu a tvářit se, že ta špína a beznaděj venku neexistují, nám najednou přišla úplně absurdní.

Když autobus zastavil u první benzínky, kde se kolem potulovaly vyhublé kozy žeroucí kartonové krabice, podívali jsme se na sebe. Nebylo třeba slov. Kulturní šok nás zasáhl v plné síle. Došlo nám, že i kdyby byl hotel sebevíc luxusní, ten pocit viny a nepohodlí z toho, co jsme viděli cestou, by nám nedovolil si tu dovolenou užít.

„Cítili jsme se jako vetřelci, kteří si přijeli užívat luxus do země, která pod tíhou odpadků a bídy doslova lapá po dechu.“

Operace „Návrat domů“

V tu chvíli se v nás něco zlomilo. Místo abychom čekali, až nás vyloží u našeho hotelu, řekli jsme řidiči, že končíme. Ten na nás koukal jako na blázny. Delegátka se nás snažila přesvědčit, že „v hotelu je to jiné“, že tam je „klid a čistota“. Jenže to byla právě ta věc – my jsme nechtěli být zavření v bublině, zatímco skutečný Egypt vypadá jako postapokalyptický film.

Vzali jsme si taxi zpět na letiště. Měli jsme štěstí, že za pár hodin letěl spoj zpět do Evropy, i když to nebylo přímo do Prahy. Cena letenky nás v tu chvíli nezajímala. Chtěli jsme jen pryč z toho místa, kde se turismus snaží maskovat realitu, která je až příliš bolestivá na pohled.

Proč jsme to udělali?

Možná si řeknete, že jsme zhýčkaní Evropané, co nezvládli trochu jinou kulturu. Ale o tom to nebylo. Byla to otázka vnitřního nastavení. Člověk jede na dovolenou, aby načerpal energii, ne aby se cítil špatně za to, že má čistou vodu a postel, zatímco o sto metrů dál se bojuje o přežití v prachu a odpadcích. Ten propastný rozdíl byl zkrátka nad naše síly.

Egypt má bezpochyby nádhernou historii a úžasné moře, ale ta odvrácená strana mince, kterou je chudoba a naprostá absence péče o životní prostředí, je něco, co se v reklamách na All Inclusive prostě nedozvíte. My jsme se rozhodli, že tuhle hru hrát nebudeme.

Návrat do českého „šeda“ s úlevou

Když jsme o pár hodin později přistáli, pršelo a bylo pět stupňů nad nulou. Ale ta česká uspořádanost, uklizené ulice a pocit, že věci fungují, nám najednou přišly jako ten největší luxus na světě. Sedli jsme si na kávu hned na letišti a jen tak mlčeli.

Tato „dovolená“ trvala i s cestou necelých 20 hodin. Byla to nejdražší káva v našem životě, ale zároveň nejdůležitější lekce, kterou jsme kdy dostali. Příště už nebudeme koukat jen na hvězdičky u názvu hotelu, ale budeme se víc zajímat o to, co leží za jeho plotem.