Z opomíjené profese žádaná práce: Řemeslníci patří k nejlépe placeným odborníkům

Pamatujete si ještě na tu klasickou větu, kterou nám vtloukali do hlavy rodiče i učitelé, když jsme v žákovské knížce přinesli nějakou tu trojku nebo čtyřku? „Uč se, nebo skončíš s lopatou u cestářů!“ nebo „Jestli nebudeš makat, půjdeš k zedníkům!“ V dobách hlubokého socialismu se totiž manuální práce brala jako jakýsi „trest“ pro ty, kterým to v lavicích zrovna dvakrát nepálilo. Řemeslník byl v očích tehdejší inteligence i režimních kádrů někdo, kdo prostě neměl na to, aby seděl v teple kanceláře a rýsoval plány pětiletky.

Dnes se ale karta obrátila takovým způsobem, že by se tehdejší kádrováci nestačili divit. Zatímco trh je přesycen manažery štěstí, specialisty na sociální sítě a projektovými koordinátory čehokoliv, poctivý řemeslník se stal nedostatkovým zbožím, které se vyvažuje zlatem. Pokud dneska seženete šikovného zedníka, dlaždiče nebo pokrývače, je to skoro stejný svátek, jako když jste za Husáka sehnali v Tuzexu džíny. A co víc – tito lidé si dnes legálně a poctivou prací vydělají částky, o kterých se průměrnému úředníkovi ani nezdá. Částka 130 000 korun měsíčně už dávno není sci-fi, ale realita pro ty, kteří se nebojí vzít práci do ruky.

Jak se stal pán situace?

Za socialismu byla prestiž řemesla systematicky drcena. Sice se mluvilo o „dělnické třídě“, ale v praxi byl ideálem člověk, který sice nic moc neuměl, ale byl loajální. Řemeslo se často dělalo stylem „to je dobrý, to se schová pod omítku“ a na kvalitu se moc nehledělo. Kdo byl šikovný, dělal „na melouchy“ po víkendech, aby si přivydělal na vysněnou dovolenou v Jugoslávii. Oficiálně byl ale řemeslník prostě jen kolečkem v obřím stroji státních podniků.

Dnes je situace diametrálně odlišná. Dnešní zedník nebo pokrývač musí být tak trochu inženýr, matematik a diplomat v jednom. Moderní materiály, složité technologické postupy a nároky zákazníků na preciznost vybičovaly toto odvětví na úplně jinou úroveň. Doba, kdy zedník přišel na stavbu s hladinkou v krvi, je pryč. Pokud chcete dneska brát královský plat, musíte odvádět královskou práci. A trh to moc dobře ví.

Zedník: Už ne jen „míchačka a fanka“

Když se řekne zedník, spousta lidí si pořád představí chlapa v zaprášených montérkách, jak hází maltu na cihly. Jenže moderní zedničina je o přesnosti na milimetry. Staví se z broušených cihel, které se lepí na pěnu nebo speciální tmely. Stačí jedna chyba v první řadě a celá stavba se vám sesype jako domeček z karet.

Špičkový zedník si dnes za metr čtvereční vyzděného zdiva nebo omítky účtuje částky, které při plném nasazení hravě překročí hranici 100 tisíc měsíčně. A to mluvíme o lidech, kteří pracují na sebe (OSVČ). Poptávka je tak obrovská, že si dobří řemeslníci vybírají zakázky na rok dopředu. Být zedníkem dnes znamená mít jistotu, že vás žádná krize nesmete, protože lidé budou chtít bydlet vždycky.

Pokrývač: Adrenalin zaplacený v hotovosti

Jestli je někdo skutečným hrdinou dnešních staveb, pak jsou to pokrývači. Práce ve výškách, na ostrém slunci nebo v mrazu, a k tomu obrovská zodpovědnost. Stačí jedna špatně položená taška nebo nedokonale izolovaný prostup pro komín a majiteli domu vzniknou škody za statisíce.

Proto jsou také pokrývači jednou z nejlépe placených profesí v celém stavebnictví. Najít partu, která vám kvalitně položí střechu, je v dnešní době skoro zázrak. Právě u pokrývačů je hranice 130 000 korun měsíčně naprosto běžná, a u těch nejlepších i vyšší. Lidé si totiž uvědomili, že na střeše se šetřit nevyplácí. Raději zaplatí balík profíkovi, než aby jim za dva roky začalo téct do obýváku.

Dlaždič: Umělec s těžkým kladivem

Dlaždič byla profese, kterou dřív dělali lidi, co „jen tloukli kameny do země“. Zkuste si ale dneska nechat udělat terasu z velkoformátové dlažby nebo příjezdovou cestu s komplikovanou mozaikou. Dlaždič musí mít oko umělce a trpělivost chirurga. Musí rozumět podloží, odvodnění a chemii materiálů.

Dlaždič, který umí svou práci, je dnes celebritou stavebních fór. Lidé si na něj klidně počkají půl roku, jen aby měli jistotu, že se jim dlaždice po první zimě nezvednou. Tato práce je fyzicky extrémně náročná, to nebudeme zapírat, ale finanční ohodnocení je tak motivační, že do oboru začínají přicházet i mladí kluci, kteří pochopili, že v kanceláři u Excelu takové peníze nikdy neuvidí.

Proč se to stalo?

Odklon od řemesla po roce 1989 byl drastický. Každý chtěl mít titul, každý chtěl studovat práva nebo ekonomii. Výsledkem je generace lidí, kteří umí skvěle prezentovat v PowerPointu, ale neumí si doma vyměnit ani těsnění u vodovodu. Vznikla tak obrovská díra na trhu, kterou teď zaplňují ti, kteří se nebáli ušpinit si ruce.

Zlaté české ručičky nejsou jen prázdná fráze, je to ekonomický fakt. Nedostatek kvalifikovaných řemeslníků vybičoval ceny prací do výšin, o kterých se nám před dvaceti lety ani nesnilo. A je to tak správně. Práce, která vyžaduje fyzickou sílu, specifické dovednosti a nese s sebou riziko, by měla být zaplacena lépe než vyplňování tabulek v korporátu.

Budoucnost patří těm, co „umí“

Pokud dnes uvažujete o změně kariéry nebo radíte dětem, kam jít na školu, zapomeňte na staré předsudky ze socialismu. Řemeslo už dávno není pro ty, co propadají z matematiky. Naopak. Dnešní úspěšný řemeslník musí být schopen si spočítat náklady, vyfakturovat práci, domluvit se s dodavateli a sledovat nejnovější trendy v materiálech.

Být zedníkem, dlaždičem nebo pokrývačem je dnes symbolem svobody a prosperity. Jste svým vlastním pánem, vidíte za sebou kus hotové práce a na konci měsíce máte na účtu částku, za kterou si můžete dovolit život na vysoké noze. Ten „budižkničema“, kterým se kdysi strašilo, se stal pilířem naší ekonomiky. A pokud náhodou někoho takového znáte, buďte na něj milí. Možná je to jediný člověk, který vám pomůže, až vám začne téct do bot (nebo do střechy).