Eskymáci se báli mrtvol: Nemocné ženy, nikoliv muže, pohřbívali zaživa a oblékali budoucího nebožtíka dlouho před smrtí
Foto: Public domain (neznámý autor), Wikimedia commons
3 min
„Že na chlapce je tu (v Grónsku) přibližně podobný názor, jako u nás na kapitál, vyplývá mimo jiné také z toho, že vdovy se těžko znovu provdávají, avšak přesto se to někdy stane, „zejména, mají-li syny; neboť tehdy se mohou provdat za některého váženého vdovce“.
Reklama
Že ženy nepožívají takové vážnosti jako muži je zřejmě i z toho, že když se narodí chlapec, otec jásá a matka září pýchou; narodí-li se dívka, oba pláčou nebo jsou alespoň velmi znepokojeni, dozvídáme se na základě podrobných záznamů Fridtjofa Nansena (1861-1930) ze života mezi Eskymáky, a to z jeho knihy z roku 1891 ŽIVOT ESKYMÁKŮ.
O pojetí a chápání smrti či pohřbívání jsme psali již v našich článcích Usmrcování eskymáckých stařečků: Na ledové kře byli posíláni na moře, aby neodčerpávali zdroje a Zemře-li Inuit, ucpou mu levou nosní dírku, zabijí jeho psy a položí je vedle hrobu, zapřažené do saní. Dnes se dočtete na podobné téma od dalších svědků polárního života, a teda i smrti, polárníka, vědce a spisovatele Fridtjofa Nansena a jeho cestovatelského předchůdce Larse Dalagera (1722-1772), dánského obchodníka a polárníka, kterého Nansen často ve své knize cituje.
Ženy jsou celý život i umírání na nižším „levelu“
Dokonce i ve chvílích umírání požívají ženy poněkud menší vážnosti, soudíme-li podle tohoto výroku Dalagerova (převzal Nansen popis reality Eskymaček od Larse Dalagera): „Zápasí-li některá žena se smrtí a požívala jen prostřední vážnosti, může se stát, že je pohřbena za živa. Tady jsme před krátkou dobou viděli toho velmi žalostný příklad, neboť nám kdosi vyprávěl, že slyšel jakéhosi člověka dlouho volat z hrobu po vodě. Vytýká-li se Eskymákům tato hrozná nelidskost, odpovídají, že nemůže-li umírající již déle žít, je lépe odnést ho na patřičné místo, než aby oni také zemřeli při pohledu na jeho utrpení. Tento důvod není ovšem přijatelný, neboť kdyby takový barbarský čin byl vykonán na některém muži, byl by považován za nejsprostší vraždu.“
Usmrcování není běžné, ale strach z mrtvol ano
„Ano, je to ošklivé, ale naštěstí nejsou takové činy všeobecné. Ostatně hlavním jejich důvodem je bázeň Eskymáků dotknout se mrtvoly. Proto například oblékají umírajícího, ať je to muž či žena, do pohřebních šatů často dlouho předtím, než nastane smrt, a činí všechny přípravy k odnesení mrtvoly a pohřbu před očima umírajícího. Z téhož důvodu také neradi pomáhají na moři druhovi, jemuž se přihodilo neštěstí, když je blízko smrti. Bojí se, že by se pak museli dotýkat mrtvoly,“ nechá nás nahlédnout do reality arktických lidí nejenom v době, kdy napsal svou knihu ŽIVOT ESKYMÁKŮ, a to již v roce 1891.
