Socialistický fastfood, obchodní domy a Tuzex: Praha za socialismu pohledem pamětníka
Foto: AlexGukBO / Depositphotos
Možná by dnešní mladé generaci přišly vhod informace o tom, jak vypadala Praha za dob socialismu. Tak by totiž mohli tito mladí lidé mít určité srovnání se současností.
Úvodem je zapotřebí říci, že Praha jako československá metropole zaznamenávala velký příliv nových obyvatel a za trvání socialismu byla vpravdě nejlidnatější. Hranici jednoho milionů obyvatel překročilo hlavní město v roce 1961 a až do roku 1991 počet lidí neustále narůstal. Téhož roku žilo v Praze více než 1,2 milionu obyvatel.
Bydlení v paneláku
Již tedy od 60. let minulého století bylo jasné, že bude nutné zajistit takovému množství lidí bydlení. Řešení této bytové situace se nazývá „sídliště“. Nutno podotknout, že stejný způsob bydlení nevyužívala jen Praha, ale i města od nás na západ. Zajistit bydlení pro všechny Pražany byl v té době jistě chvályhodný počin; to, co na této výstavbě však bylo zdrcující, byl její socialistický rukopis. K němu zejména patřily – kromě značných nedostatků v občanské vybavenosti sídlišť – nekvalitní materiály, špatné provedení a instalace vnitřního vybavení (bytová jádra a kuchyňské linky byla hrůza na druhou), jednolitost všech budov. I když třeba na sídlišti Invalidovna, v Krči nebo na Novodvorské byly použity i některé západní zkušenosti, a nejen ty z Moskvy.
A tak se postupně Praha obklopovala šedivou hradbou panelákových budov (Dědina, Košík, Jižní Město, Černý Most, Stodůlky, Řepy, Velká Ohrada, Lužiny, a další). Je však potřebné také říci, že díky revitalizaci, která v panelácích během posledních dvaceti let probíhá, poskytují tyto bytové domy dodnes domov nepřebernému množství rodin i jednotlivců. A tak si položme otázku – byla výstavba paneláků dobrým řešením bytové otázky, či nikoliv?
Pražská doprava té doby
Doprava po Praze byla zajištěna tramvajemi, trolejbusy a autobusy. Pro tak silný nárůst obyvatelstva se však městská doprava stala postupně nedostačující, a tak hlavní město pojalo velkolepý plán, a to výstavbu metra (mimochodem o jeho výstavbě se uvažovalo již před 2. světovou válkou). Výstavba započala v roce 1966. Teprve po jejím zahájení bylo však na nejvyšších místech rozhodnuto o použití sovětských vlaků místo tuzemských a tomuto rozhodnutí musela být celá výstavba podřízena. Znamenalo to, že se muselo přestavět vše, co bylo doposud vybudováno. Otevření první trasy C se tak protáhlo až do roku 1974. První úsek trasy A byl zprovozněn roku 1978. Trasa B byla dána do provozu v roce 1985.
Obchody a prázdné tašky
Koncem roku 1960 fungovalo v Praze jen asi 50 soukromých drobných obchodních jednotek, protože v socialistickém Československu proběhlo plošné zestátnění zemědělství a maloobchodu. Málo flexibilní centrální plánování, rušení malých obchůdků a přesun obchodníků do továren způsobil, mimo jiné, konec konkurenčního prostředí, a to vedlo k zúžení sortimentu a snížení kvality nabízených služeb. Velký nedostatek různého zboží se projevoval nekonečnými frontami zákazníků, kteří měli zájem a potřebu nakupovat. Fronty se táhly takřka po všech pražských ulicích a byly na denním pořádku. V té době neměla socialistická rodina ani tak problém potraviny a další produkty zaplatit, ale sehnat je. Dost často slýchali nakupující neoblíbenou formulaci: „maso bude zítra“. Na druhou stranu existovaly státní normy, a je jisté, že kvalita zejména potravinářských produktů byla vyšší, než je dnes u většiny dovážených potravin.
Socialistický fastfood, obchodní domy a Tuzex
Po celé Praze, tedy spíše tam, kde docházelo ke kumulaci osob (dělníci, cestující aj.), byly zřízeny různé bufety, které poskytovaly rychlé a poměrně levné občerstvení. Tam, kde byl i částečný samoobslužný prodej, byl prosazen název automat. Nejznámějším automatem v Praze byla Koruna na Václavském náměstí.
Postupně v Praze vyrostly i obchodní domy, tj. Máj a Kotva, které se staly centrem nákupů i společenských kontaktů.
A protože i v té době proudily do Prahy davy zahraničních turistů, byla zde otevřena řada přednostně zásobených prodejen, v nichž bylo možné běžně zakoupit speciality, jimiž v té době byla např. Pražská šunka nebo některá výběrová česká piva. Praha se tak měla stát jakousi „výkladní skříní“ socialistického Československa, abychom ukázali kapitalistickému Západu, jak dobře si tu žijeme. Spoustu potravin anebo oblečení bylo možné pořídit jen v Tuzexu (džíny, digitální hodinky), Darexu nebo Domě potravin (zboží, dovezené ze zahraničí).
Pražané a kultura
Přestože divadelní hry, hudební vystoupení, filmy, témata expozic výstavních galerií apod., procházely tehdy přísnou cenzurou, lidé, kteří kulturní zážitky k obohacení svého života bytostně potřebovali, se zde mnohdy scházeli nejen za kulturou, ale rovněž za účelem intelektuálních diskusí či jakési tiché vzpoury.
Co říci závěrem
Praha vyprávěla socialistický příběh téměř na každém kroku – Stalinův pomník, jenž byl naštěstí zlikvidován, Bartolomějská ulice se Státní bezpečností už je dnes také jiná, systém metra, který musel kopírovat metro v Moskvě, nástěnné malby socialistického realismu na vlakovém nádraží Smíchov aj. Mnozí chtějí zapomenout, avšak je rozumné zapomínat?