Kolik Čechů se pohybuje na hranici chudoby: Odborníci určili, jaká částka je nutná pro důstojný život

Číslo 17 074 korun. Tolik podle Českého statistického úřadu potřeboval v roce 2022 jednotlivec, aby nebyl považován za ohroženého chudobou. Zní to jako částka, se kterou se dá nějak vyžít – zaplatit nájem, koupit jídlo, možná i zajít jednou za čas do kina. Jenže pak přijde organizace PAQ Research a spočítá, že k opravdu důstojnému životu potřebujete 36 000 korun čistého. A rodina se dvěma dětmi dokonce 64 000 korun.

Mezi těmito dvěma čísly leží propast, ve které se nachází statisíce českých domácností. Lidé, kteří podle oficiálních statistik nejsou chudí, ale kteří každý měsíc řeší, jestli zaplatí nájem, nebo koupí dětem zimní boty.

Proč jsou ta čísla tak rozdílná?

Oficiální práh rizika chudoby vychází z relativního ukazatele – je to 60 % mediánu příjmů v zemi. Jinými slovy, měří, jak jste na tom ve srovnání s ostatními Čechy. Jenže to nic neříká o tom, kolik věcí si za ty peníze skutečně koupíte.

PAQ Research ve spolupráci s nadací Friedrich Ebert Stiftung zvolila jiný přístup. Sečetla konkrétní položky, které člověk potřebuje: přiměřené bydlení (ne luxusní, ale ani ne ubytovnu), kvalitní potraviny, oblečení pro všechna roční období, dopravu do práce, výdaje na vzdělání dětí, doplatky za zdravotní péči, hygienu, telefon a internet. A ano, i trochu volného času, protože člověk není stroj.

Výsledkem byla částka, která je pro značnou část populace nedosažitelná.

Přečtěte si také

Túje západní je nešvar českých zahrad: nudná a pro ekosystém neprospěšná

5. 5. 2026

Kdo jsou ti neviditelní chudí

Když se řekne chudoba, většina lidí si představí bezdomovce nebo rodiny v sociálně vyloučených lokalitách. Jenže realita je mnohem pestřejší – a znepokojivější.

Jsou to samoživitelky, které po rozvodu zůstaly s dětmi a jednou výplatou. Senioři, kteří čtyřicet let pracovali a teď zjišťují, že jejich důchod nepokryje ani nájem a léky. Lidé s nízkou kvalifikací, kteří chodí každý den do práce, ale jejich mzda prostě nestačí. A stále častěji i rodiny s více dětmi, pro které každé další dítě znamená další krok k finanční propasti.

Podle dat ČSÚ bylo v roce 2022 v riziku chudoby 9,8 % obyvatel – téměř milion lidí. Ale to je jen špička ledovce. Pokud bychom použili metodiku PAQ Research, čísla by vypadala úplně jinak.

Česká specialita: chudí, kteří pracují

Existuje termín „pracující chudoba“ a v Česku ho dobře známe. Jsou to lidé, kteří mají práci na plný úvazek, vstávají každé ráno, plní své povinnosti, a přesto jim na konci měsíce nezbývá nic. Nebo ještě hůř, propadají se do dluhů.

Nízké mzdy, astronomické náklady na bydlení, zdražení energií a potravin – to je koktejl, který v posledních letech zasáhl miliony domácností. A oficiální statistiky, které se aktualizují jednou ročně a pracují s průměry, prostě nestíhají zachytit, jak rychle se situace mění.

Navíc je tu regionální rozměr. Zatímco někde na maloměstě možná seženete bydlení za rozumnou cenu, v Praze nebo Brně platíte za garsonku částky, které by jinde stačily na rodinný dům. A právě ve velkých městech pracuje většina lidí.

Přečtěte si také

Největší paroháči zvěrokruhu. Těmto znamením bude zahýbat i věrná žena

5. 5. 2026

Paradox evropského srovnání

Česká republika se dlouhodobě chlubí jedním z nejnižších podílů obyvatel ohrožených chudobou v EU. Průměr unie je kolem 20 %, my jsme pod 10 %. Na papíře to vypadá skvěle.

Jenže je to trochu jako chlubit se tím, že máte nejméně nemocných, protože jste přestali měřit teplotu. Relativní ukazatel chudoby v zemi s nízkými platy automaticky vychází nízko. To ale neznamená, že se lidem žije dobře. Znamená to jen, že jsou na tom všichni podobně.

Když se podíváte na absolutní čísla – kolik si člověk může dovolit koupit, jak kvalitně bydlí, jestli má na dovolenou nebo na kroužky pro děti – obraz se dramaticky mění.

Co to dělá s lidmi a se společností

Dlouhodobý život na hraně má důsledky, které přesahují jednotlivce. Chronický stres zhoršuje zdraví. Děti z rodin, které nemají na doučování nebo kroužky, mají horší startovní pozici do života. Pocit ponížení a bezmoci vede k izolaci. A frustrace, která se hromadí, jednou vybuchne.

Nejde jen o soucit s těmi, kteří to mají těžké. Jde o fungování celé společnosti. Země, která ignoruje rostoucí propast mezi tím, co lidé vydělávají, a tím, co potřebují k důstojnému životu, si připravuje problémy, které jednou zaplatí všichni.

Co by pomohlo?

Řešení existují, i když žádné z nich není jednoduché ani levné. Minimální mzda, která by odrážela reálné životní náklady. Sociální dávky nastavené podle skutečných potřeb, ne podle politicky únosných čísel. Masivní investice do dostupného bydlení. Prevence předlužení. Cílená podpora pro lidi v regionech s vysokou nezaměstnaností.

Zatím ale spíše sledujeme, jak se nůžky rozevírají. A jak rostoucí počet lidí zjišťuje, že nebýt chudý podle statistik ještě neznamená žít důstojně. Možná je čas přestat se utěšovat tím, že jsme na tom lépe než průměr EU. A začít se ptát, jestli jsme na tom dost dobře na to, aby se tu dalo normálně žít.