Když se v Čechách vraždilo aneb Čarodějnické procesy ve Velkých Losinách a v Šumperku
Foto: VadimVasenin / Depositphotos
Každý máme vlastní představu o čarodějnici. Představy z pohádek. Ovšem co se nám dnes zdá jako vystřižené z thrilleru, se v době novověku dělo na mnoha místech Evropy. Hony na čarodějnice se nevyhnuly ani naší zemi. Velké Losiny si dnes spojujeme s termálními lázněmi, v 17. století se však staly svědky děsivého divadla.
Jaká byla představa o čarodějnicích už od středověku? Byly obdařeny schopností létat, převtělovat se do různých věcí a brát na sebe zvířecí podobu (nejčastěji kocoura a kozla). Dle pověr uzavřely pakt se samotným ďáblem. Společně se scházeli při tzv. sabatech, rejích, kde se hodovalo a veselilo, čarodějnice a čarodějové společně obcovali, oddávali se sexuálním orgiím, včetně homosexuálních hrátek. Celá sešlost končila černou mší vedenou samotným ďáblem, cílem bylo zesměšnit křesťanského boha.
A zrodila se... inkvizice
Čarodějnická moc byla od středověku považována za projev pohanství a církev se ji snažila potírat. Zpočátku odmítala, že by čarodějnice mohly za špatné počasí, nevysvětlitelná úmrtí a jiné pohromy. Teprve až vrcholný středověk přichází s přesvědčením, že čarodějnictví je ryzí kacířství; odstartovaly tak čarodějnické procesy vedené inkvizicí – institucí, která měla potírat čarodějnictví. Vrcholu pak toto nesmyslné řádění dosáhlo v raném novověku, kdy byly pořádány masové hony na čarodějnice.
V prvopočátcích šlo skutečně o likvidaci kacířských názorů a posílení křesťanské věrouky. Později se ovšem „ušlechtilá“ myšlenka poněkud zvrhla a procesy s domnělými ďáblovými služkami se převtělily do podoby msty. Staly se tak účinnou zbraní proti nenáviděným sousedům, kterých se prostřednictvím obvinění velice snadno zbavili. Závistivci tak měli možnost zmocnit se majetku bohatých. Sami inkvizitoři vlastní vypočítavou hrou získali veliký majetek. Celá věc se zkrátka církvi vymkla z rukou.
Ani Čechy nejsou svaté
První proces s čarodějnicí na naše území je datován do roku 1540, do poloviny 17. století jsou procesy spíše ojedinělé. Ale jsou! Nejtragičtější případy se odehrály ve Slezsku od roku 1622 do roku 1684. Nejznámější jsou pak ty severomoravské.
V letech 1678 až 1696 ve Velkých Losinách a v Šumperku řádil známý inkvizitor Jindřich František Boblig z Edelstadtu. Jeho nemilosrdné, a především chamtivé povaze padlo za oběť více než 100 lidí. Do povědomí veřejnosti se dostali hlavně díky spisovateli Václavu Kaplickému – jeho historickému románu Kladivo na čarodějnice a jeho filmovému zpracování.
Ach, Čechy mé, Čechy milované, semeniště ďáblových pomahačů
Vše začalo nenápadným činem žebračky Mariny Schuchové, která o Velikonocích roku 1678 při mši svaté nespolkla posvěcenou hostii, ale ponechala si ji v ústech. Toho si všiml ministrant, který neváhal a hned za tepla běžel o celé kauze informovat faráře Eusebia Leandra Schmidta, který situaci vyhodnotil jako velice závažnou a informace poslal na vyšší místa. Zpráva byla předána hraběnce panství, Angelii Anně Sybille z Galle, rozené ze Žerotína. Ta žádala o potrestání viníka.
Během výslechu vyšlo najevo, že zmíněná hostie byla určená pro porodní bábu Dorotu Gröerovou, která takto chtěla zvýšit dojivost své krávy, což jí poradila jistá Dorota Davidová. Obviněna byla ještě mlynářka Marina Züllichová. Kromě znesvěcení hostie se zrodil mnohem závažnější strašák – čarodějnictví. Tak se rozjel těžko zastavitelný kolotoč vykonstruovaných procesů a nesmyslných vražd nevinných, neboť byl přizván olomoucký advokát a inkvizitor Boblig. Spoléhalo se na jeho zkušenost s procesy ve Slezsku a právnickou praxi.
Hrůzné Bobligovo představení
Inkvizitor se do práce opřel zodpovědně, s dalšími členy tribunálu se pustil do výslechů. Jelikož v té době byla zakázána tortura (mučení), nedařilo se mu získat doznání obviněných žen. Proto oslovil hraběnku, aby mučení povolila. I když byla velkým odpůrcem čarodějnictví a mučení starých žen se obávala, přesto nátlaku vychytralého vyšetřovatele podlehla. Rozpoutalo se peklo na zemi. Obviněné se nakonec přiznaly a označily další čarodějnice. Během trýznivého mučení jim našeptával konkrétní jména. Dorota Davidová tortuře podlehla, její tělo bylo zahrabáno, později vykopáno a spáleno. Na ostatní nešťastnice čekala hranice, na krk jim přivěsili pytlíky se střelným prachem, aby je výbuch usmrtil rychleji a tolik netrpěly.
Vězněni a vyslýcháni byli další obyvatelé Velkých Losin, Boblig s obětmi skvěle manipuloval, přinutil je označit další podezřelé – zámožné občany. Jeho zájem se tedy z Losin přesunul do Šumperka, kde významných a bohatých rodin žilo mnohem více než tam. Dosáhl svého, inkviziční komise byla zřízena také pro panství v Šumperku. Kdo stanul v jejím čele? Ano, Boblig. Tím navyšoval své jmění.
Všechny oběti měli právo na zpověď, jedním ze zpovědníků byl mladý losinský farář Tomáš König z Mohlenice. Nešťastníci čekající na smrt mu dopodrobna líčili nesnesitelné trápení a nelidské inkviziční praktiky. S ostatními zpovědníky sepsali stížnost a zaslali ji olomouckému biskupovi. O všem se pochopitelně zavčasu dozvěděl i Boblig, který ihned podnikl příslušné kroky, aby mladé faráře zkompromitoval. König byl dokonce obviněn ze vztahu se svojí hospodyní, byl zbaven funkce zpovědníka a přeložen. Zemřel ve věku 30 let, pravděpodobně tak unikl stíhání, neboť Boblig proti němu sbíral důkazy.
Smutné sólo pro Lautnera
Jedním z nejznámějších jmen, která v procesu figurovala, je Kryštof Alois Lautner, šumperský děkan. Nesouhlasil s procesy, kázání dokonce mířil proti samotnému Bobligovi. Ten opět chopil otěže pevně do rukou. Přesvědčil biskupa, který zahájil stíhání duchovního. Děkan odolával celé tři roky, biskupovi došla trpělivost, tak povolil torturu (duchovenstvo bylo osvobozeno). Lautner odolával i děsivému mučení, vše trvalo několik měsíců. Nakonec nebožáka udolali, na nohy mu přivázali závaží, což nevydržel ani on a doznal se. Čekala jej potupná cesta na hranici a upálení.
Tím procesy vyvrcholily. Obvinění sice dál pokračovala, ale v mnohem menší míře. Obyvatelstvo začalo chudnout a Bobliga dohnala jeho nekonečná hamižnost, pokračoval na Olomoucko. Ovšem zde narazil. Bohatí olomoučtí občané poslali stížnost císaři, bylo jim vyhověno, inkvizitor byl zahnán zpět. Naštěstí v té době dosáhl dospělosti nový vlastník panství, Jan Jáchym ze Žerotína, a celé divadlo zarazil. Nenáviděný inkvizitor dožil ve svém domě v Olomouci. V roce 2000 vyjádřil olomoucký biskup lítost nad smrtí děkana Lautnera, rehabilitován nikdy nebyl.