Přežila kruté zacházení i tyfus: Toto je skutečná Osvětim podle umělkyně Jany Dubové, která má s táborem osobní zkušenost
Foto: dinosmichail / Depositphotos
4 min
Jana Dubová, za svobodna Hellerová, přežila peklo v Osvětimi. Narodila se v roce 1926 a do Osvětimi se dostala v roce 1944. Mladá, avšak odvážná žena se ale osudu nepoddala a zůstala silná. Dnes se můžeme na její zážitky podívat v galerii.
Reklama
Než byla převezena do vyhlazovacího koncentračního tábora
Paní Jana se narodila v Praze do židovské rodiny. Žila spokojený život, dokud nedošlo k okupaci nacisty. Její otec ji přihlásil na zájezd do Anglie, tam ale již nedorazila. V dubnu roku 1942 nastoupila do koncentračního tábora v Terezíně a zůstala tam dva roky do podzimu.
Jako další oběti, které přežily tábory Terezín a Osvětim, na Terezín vzpomíná mnohem raději než na tábor v Polsku.
V Osvětimi se dlouho nezdržela
Do Osvětimi jela v domnění, že se opět sejde s otcem a mužem, kterého milovala. V Terezíně obdržela lístky, v nichž stálo, že se odvedení muži mají více než dobře. Již po nástupu do přepravního zařízení paní Jana a její maminka zjistily, že něco není zcela v pořádku, neboť se ocitly mezi zuboženými a mnohdy i polomrtvými lidmi.
Jakmile byla převezena do Osvětimi, nacisté se rozhodli, že ji prozatím nechají žít. Byla to mladá, silná žena, která jim ještě mohla posloužit. Její tehdy osmačtyřicetiletá matka takové štěstí neměla a okamžitě po příjezdu byla poslána do řady nalevo, tedy na smrt v plynové komoře.
Paní Jana strávila v Osvětimi dlouhé tři týdny plné utrpení, hladu a nepředstavitelných podmínek. Hned druhý den se setkala s drsnou realitou, když potkala známého z Terezína, který zde plnil funkci elektrikáře. Tehdy ukázal na černý dým valící se z komína a prohlásil, že toto jsou lidé, kteří přijeli předchozí den. Nakonec byla převezena na práce do jiného města.
Co se stalo s těmi, kteří přežili selekci
Paní Jana odhaluje, jak se v Osvětimi zacházelo s lidmi, kteří byli ušetřeni plynových komor. Vzpomíná i na samotnou cestu, na jeden kbelík pro všechny a nesnesitelnou žízeň. Vzpomíná si, že v Osvětimi je přivítal sám doktor Mengele okamžitou selekcí, kdo půjde doleva a kdo doprava. Když byla její maminka vyslána doleva a ona doprava, zeptala se, zda nemůže jít s maminkou. On cynicky odvětil, že se spolu brzy setkají. To jí zachránilo život, ale zažila obrovský smutek, když se druhý den dozvěděla, že maminka již není mezi živými.
Vysvětluje, že jim byly oholeny vlasy a vězni byli oblečeni do příšerných hadrů. V tu dobu paní Jana otupěla, nechtěla vnímat, co se kolem ní děje.
Jeden večer byla společně s devadesáti devíti dalšími ženami vybrána a odvedena pryč. Všechny si myslely, že jdou do sprch smrti, ale místo toho byly odvezeny do vesnice Merzdorf v Dolním Slezku. Tam za příšerných podmínek pracovala, zpracovávala len. Přežila i tam a nakonec se tento tábor rozhodl, že se nevydá na negativně proslulý pochod smrti, jak to udělalo spoustu jiných koncentračních táborů.
Osvobozeni Rudou armádou
Žádný odvoz se po osvobození čekat nedal. Vojáci je nevzali (jako to udělali například v Osvětimi), takže se i s kolegyněmi vydala domů pěšky. Cestu s menšími či většími obtížemi zvládly a nakonec stanuly v hlavním městě nynější republiky, rodné Praze. Radost však paní Jana nepociťovala, stále byla otřesena hrůznými zážitky, které ji potkaly v uplynulých letech.
O své rodině věděla jen tolik, že její maminka je mrtvá. Šťastné shledání proběhlo s její sestrou. Jako jediné dvě z rodiny tento masakr přežily. Později se dozvěděla, jak přišel o život její tatínek. Přežil Terezín, Osvětim, následně byl převezen na těžké práce do blízkosti Lipska a všechno zvládl. U pochodu smrti se to bohužel říci nedalo, po plných třech týdnech byl zastřelen, zatímco milovaný jeho dcery, pan František, tomu musel přihlížet.
Život po válce
Sny o mrtvých – takto se jmenuje sbírka obrazů, které paní Jana Dubová vytvořila, aby zachovala vzpomínku na tyto strašné časy. Díky své sestře totiž vystudovala grafickou školu. Za svého přítele Františka se provdala, avšak společně o svých zkušenostech nikdy nemluvili, pouze v posledních fázích života našli odhodlání podělit se o svou verzi příběhu. Po jeho smrti, v roce 1998, vznikla již zmíněná sbírka Sny o mrtvých. A tvoří dodnes, jen už ne tak depresivní, obrazy, které nenechají chladným nikoho z nás.
