Jak fungoval Archimédův paprsek smrti, který vyděsil Římany
Foto: Shutterstock
3 min
Dva roky odolávalo město Syrakusy Římanům díky stařci s geniálním mozkem. Jeho legendární vynález je dodnes předmětem vědeckých sporů. Na jakém principu mohl fungovat?
Reklama
Dva roky před hradbami
Když v roce 214 př. n. l. zakotvily římské lodě u sicilských Syrakus, velitelé počítali s rychlým vítězstvím. Místo toho je čekalo dvouleté obléhání a obránci, kteří proti nim nasadili stroje, jaké dosud nikdo neviděl. Za všemi stál Archimédes, známý matematik, fyzik a vynálezce.
Bylo mu tehdy kolem 73 let, a přesto neodpočíval. Věnoval se hydrostatice, zdokonaloval své stroje a právě ve chvíli, kdy ho město potřebovalo nejvíc, naplno využil svou vynalézavost. Římany zaskočil hned několika novinkami.
Jednou z nich byl jeřáb vysunutý přes hradby nad vodu. Jeho kovový hák zachytil nepřátelskou loď a následně ji převrátil. Zařízení vešlo do dějin jako Archimédův dráp a podle dnešních badatelů mohlo skutečně fungovat. Daleko větší záhadou ale zůstává další vynález, takzvaný paprsek smrti, o kterém se vyprávělo, že zapaloval lodě na dálku.
Zrcadla, pára a oheň, který nelze uhasit
Lékař a filosof Galén zmínil, že šlo o soustavu zrcadel, která soustředila sluneční světlo. Nápad lákal generace nadšenců. V roce 1973 řecký vědec Ioannis Sakkas postavil poblíž Athén 70 měděných zrcadel o rozměrech 1,5 × 1 metru a namířil je na zmenšený model římské lodi. Odražené paprsky se sbíhaly do jediného bodu a dřevo se prý vznítilo během chvilky.
Další zkoušky už tak povzbudivé nebyly. Pokus uspěl jen za bezmračného nebe a u lodi, která stála na místě. Historici navíc upozorňují, že římská plavidla šlo zapálit mnohem snadněji hořícími šípy nebo vrženými ohnivými projektily. Zrcadlová zbraň by byla složitá a nespolehlivá.
Zrcadla navíc zmiňuje jediný autor. Italský odborník Cesare Rossi z univerzity v Neapoli proto nabízí jiné vysvětlení: „Z historických spisů se zdá, že se spíš jednalo o jakési parní dělo.“
Stroj podle něj vystřeloval hliněné koule plněné hořlavou směsí známou jako řecký oheň. Ta se proslavila až o devět set let později v Byzantské říši, ale útržkovité zmínky o ohni, který voda neuhasí, známe už ze 4. století př. n. l. Složení se tajilo, tušíme jen síru, smůlu, drcené kadidlo a koudel. Rossi tvrdí, že by taková zbraň působila jako plamenomet s dostřelem až 150 metrů.
Poslední kruhy starého myslitele
Římané se nenechali odradit a Syrakusy nakonec dobyli. Archimédes právě přemýšlel nad geometrickým problémem, když k němu dorazil římský voják. Podle legendy mu stařec řekl: „Neruš mi mé kruhy.“ Voják však neměl pro geometrii pochopení a myslitele na místě zabil.
Vojevůdce Marcus Claudius Marcellus přitom chtěl Archiméda zajmout živého a využít jeho znalosti pro sebe. Tento plán se mu rozplynul. Zůstává otázka, zda šlo o zrcadla, parní dělo, nebo třeba jen o legendu, která časem narostla do mnohem větších rozměrů.
