Komedie Vesničko má středisková neztratila kouzlo ani po 40 letech. Prima ji reprízuje zítra večer
Foto: FTV Prima
více než 5 min
Na první pohled obyčejná vesnice, pár svérázných postav a nenápadný příběh. Jenže právě v tom tkví síla filmu, který se stal jedním z největších pokladů české kinematografie. Vesničko má středisková dodnes dojímá, baví i připomíná, že štěstí se často skrývá v drobnostech.
Reklama
Film, který se směje lidem, ale nikdy se jim nevysmívá
Existují filmy, které zestárnou během několika let. A pak jsou takové, které s každým dalším zhlédnutím získávají novou hodnotu. Přesně k nim patří Vesničko má středisková, legendární komedie režiséra Jiřího Menzela z roku 1985 podle scénáře Zdeňka Svěráka. Na první pohled jde o jednoduché vyprávění ze zapadlé české vesnice, ve skutečnosti je však film hlubokou studií lidských charakterů, přátelství, osamělosti i touhy někam patřit.
Příběh se odehrává v malé středočeské obci Křečovice, kde život plyne vlastním tempem. Středem dění je řidič nákladního auta Pávek a jeho poněkud prostoduchý závozník Otík Rákosník. Jejich společné cesty, drobné každodenní konflikty i nečekané životní zvraty vytvářejí mozaiku lidských osudů, ve které se poznává snad každý divák.
Film nikdy nesází na prvoplánové gagy. Humor vychází z dokonale odpozorovaných situací, nezapomenutelných dialogů a především z obyčejných lidí, kteří nejsou ani dokonalí, ani zlí. Právě proto působí stejně svěže i po čtyřech desetiletích.
Pávek a Otík. Dvojice, která vstoupila do filmové historie
Jen málokteré české herecké duo se zapsalo do paměti diváků tak silně jako Marián Labuda v roli rozčileného, ale dobrosrdečného Pávka a János Bán coby dobrosrdečný Otík. Jejich vztah připomíná soužití dvou naprosto odlišných světů. Pávek neustále nadává, lamentuje a ztrácí trpělivost, přesto svého závozníka nikdy skutečně neopustí. Otík zase nerozumí všemu kolem sebe, ale jeho čistota a upřímnost z něj dělají jednu z nejmilejších postav českého filmu.
Právě maďarský herec János Bán byl tehdy pro české publikum velkou neznámou. Dodnes na natáčení vzpomíná rád a přestože zestárl, stále ho při návštěvě naší země lidé poznávají. Nominace filmu na Oscara pro něj byla první příležitostí, jak vycestovat do USA.
Marián Labuda se díky roli Pávka definitivně zařadil mezi největší slovenské hvězdy československého filmu. Přitom sám později přiznával, že vůbec netušil, jak obrovský kult z jeho postavy vznikne.
Hvězdné obsazení, které nemělo slabé místo
Vedle ústřední dvojice se ve filmu objevila doslova herecká elita. Rudolf Hrušínský ztvárnil laskavého doktora Skružného, jehož filozofické úvahy dnes patří k nejcitovanějším scénám české kinematografie. Petr Čepek zazářil jako žárlivý manžel, Libuše Šafránková jako nevěrná Jana, Zdeněk Svěrák, Milena Dvorská, Jan Hartl, Milada Ježková, Miloslav Štibich, Oldřich Vlach, Stanislav Aubrecht a další vytvořili galerii postav, které působí naprosto přirozeně.
Právě schopnost Jiřího Menzela obsadit každou roli tím správným hercem patřila k jeho největším režijním přednostem. Ani vedlejší postavy zde nejsou do počtu. Každá má vlastní příběh, vlastní humor i vlastní život.
Natáčení mezi skutečnými vesničany
Přestože děj filmu míří do Křečovic, natáčelo se na několika místech středních Čech. Filmaři využili také nedaleké Týnec nad Sázavou, Neveklov nebo Bystřici.
Místní obyvatelé dodnes vzpomínají, že natáčení připomínalo spíš sousedské setkání než práci filmového štábu. Řada vesničanů si zahrála komparz a mnozí herci po skončení natáčení zůstávali v hospodě dlouho do večera. Jiří Menzel navíc trval na tom, aby prostředí působilo co nejautentičtěji. Žádné přikrášlování ani umělé kulisy. Divák měl mít pocit, že skutečně vstoupil do života obyčejné české vesnice.
Nezapomenutelné hlášky vznikaly i díky improvizaci
Mnoho legendárních dialogů vznikalo přímo během natáčení. Herci často přidávali drobné nápady nebo upravovali věty tak, aby zněly co nejpřirozeněji. Díky tomu dnes film oplývá množstvím hlášek, které dávno zlidověly.
Nejednou se stalo, že štáb při natáčení propukl v smích. Marián Labuda měl mimořádný komediální talent a dokázal pobavit kolegy i jediným pohledem nebo drobným gestem.
Zdeněk Svěrák později přiznal, že právě propojení jeho scénáře s Menzelovou civilní režií vytvořilo něco, co se už jen velmi těžko opakuje.
Film, který okouzlil i svět
Film Vesničko má středisková nebyl úspěšný jen doma. V roce 1986 komedie získala nominaci na Oscara za nejlepší cizojazyčný film, což byla pro československou kinematografii mimořádná pocta. Přestože zlatou sošku nakonec nezískala, otevřela dveře českému filmu do světa.
Zahraniční kritici oceňovali především laskavý humor, hlubokou lidskost a schopnost vyprávět velké příběhy prostřednictvím zdánlivě bezvýznamných okamžiků. Film dokázal, že i malá česká vesnice může být univerzálním obrazem lidského života.
Poselství, které nestárne
Za humorem se skrývá silná myšlenka. Vesničko má středisková připomíná, že hodnotu člověka neurčuje vzdělání, společenské postavení ani majetek. Každý potřebuje někam patřit, být přijímán takový, jaký je, a mít kolem sebe lidi, kterým na něm záleží.
Právě proto diváci dodnes drží palce Otíkovi, rozumějí Pávkovým výbuchům a dojímá je doktorova slova o tom, že lidská duše je křehčí, než si často připouštíme. Film se nesnaží moralizovat. Jen tiše ukazuje, že obyčejná lidská slušnost bývá tím největším hrdinstvím.
Legendární komedii Vesničko má středisková uvede TV Prima příští neděli 12. července večer. Pro mnoho diváků to bude další příležitost připomenout si film, který právem patří mezi největší klenoty české kinematografie.
