Historie československé vojenské jednotky v SSSR se stala propagandistickou zbraní komunistického režimu

Východní odboj za druhé světové války je spojen především s 1. československým samostatným polním praporem, první československou jednotkou v Sovětském svazu. Co o ní vědět?

Počátky československé vojenské jednotky v Sovětském svazu

Když došlo na jaře roku 1939 k obsazení Československa, řada příslušníků armády prchala do Polska s nadějí, že právě tam budou moci bojovat za osvobození své země. Poláci však Čechoslováky vítali velmi odměřeně. I když se situace po napadení Polska změnila, Čechoslováci příliš důvodů k radosti neměli. Polsko bylo napadeno jak nacistickým Německem, tak Sovětským svazem.

Přečtěte si také

Kvíz: SSSR zaniklo již před více než třiceti lety. Pojďte si připomenout ty nejdůležitější…

25. 9. 2023

Polsko se rychle blížilo ke kapitulaci a českoslovenští vojáci museli opět utíkat. Část z nich se přesouvala do francouzské severní Afriky, někteří jinam do Francie, později někteří přímo do Anglie nebo na jiná místa. Druhá část vojáků se však dostala na území Sovětského svazu, kde se ocitli v lepším případě v internaci, v tom horší přímo v gulagu.

V roce 1940 dojednala československá vláda to, že se alespoň část internovaných vojáků mohla přesunout do Francie. Zásadní zlom mohl ale nastat až poté, co byl Sovětský svaz napaden Německem. K němu došlo 22. června 1941 a 18. července byla poté podepsána československo-sovětská smlouva, po níž v září následovala i vojenská dohoda. Jejich součástí bylo i vytvoření československé zahraniční jednotky na sovětském území: polního praporu.

Tato jednotka se začala tvořit v Buzuluku a vstupovat do ní mohli jak českoslovenští občané, tak občané SSSR s českou nebo slovenskou národností. Nábor začal v lednu 1942 a 15. července dosáhl polní prapor potřebných počtů. Velení praporu držel podplukovník Ludvík Svoboda, mimo jiné pozdější prezident republiky.

Život v jednotce

Československá vojenská jednotka v SSSR byla ve skutečnosti pestrou směsicí nejrůznějších národností, která odrážela národnostní složení Československé republiky: Češi, Slováci, Rusíni, Židé… Všechny je čekal nesmírně tvrdý výcvik za podmínek, které se měnily od drsné zimy po parné léto. V prvním období navíc jednotka prakticky neměla k dispozici zbraně a výcvik probíhal pouze s bodáky, případně s vyloženě historickými zbraněmi. Velké problémy dělaly také nemoci, které ve velkém přinášeli bývalí vězni z gulagů.

Základní výcvik byl realizován podle pravidel armády První československé republiky, ten bojový potom logicky odrážel rutinu Rudé armády, po jejímž boku měla jednotka bojovat. Podstatná je ale ještě jedna věc: pozdější komunistická propaganda se snažila vytvářet dojem, že příslušníci jednotky byli prakticky všichni komunisté. Nic nemůže být dále od pravdy.

Většina příslušníků jednotky následovala ideály masarykovského Československa a jeho armády. Mnozí naopak po zkušenostech z gulagů neměli o komunistickém režimu sebemenší iluze. Vzhledem k tomu, v jakém prostředí jednotka vznikala, jednotka byla pod dohledem NKVD a byl v ní uměle posilován vliv československých komunistů. Mnozí si to uvědomovali, např. náčelník čs. vojenské mise v SSSR plukovník Heliodor Píka o tomto negativním vývoji pravidelně informoval exilovou vládu v Londýně. Její vliv na jednotku v Sovětském svazu byl však minimální.

Přečtěte si také

Od Moskvy v SSSR do plechovky: Neznámá historie sovětského piva

21. 9. 2023

Jak to bylo dál

Na frontu byl československý polní prapor odvelen 30. ledna 1943. První bojové nasazení prožili vojáci praporu začátkem března v bitvě u Sokolova. Řada dalších bitev však na československou vojenskou jednotku v SSSR teprve čekala. Kyjev, Dukla, Liptovský Mikuláš…

S postupem války také přibývalo československých vojáků dostupných pro nasazení, ti se rekrutovali především z řad volyňských Čechů. V dubnu roku 1944 pak mohl být vytvořen celý 1. československý armádní sbor pod velením Ludvíka Svobody.

Historie československé vojenské jednotky v Sovětském svazu se stala bohužel propagandistickou zbraní komunistického režimu, a i proto je povědomí české veřejnosti o ní značně deformované. Ve většině případů se jednalo o vojáky ochotné a připravené následovat československé legionáře z předchozí války. Není jejich vinou, že bojovali v uniformách země, která si na tu naší dělala zálusk.