Fenka Judy bojovala v britské armádě a během druhé světové války skončila ve vězeňském táboře

Judy: Válečná zajatkyně

Jen málo psů vedlo tak dobrodružný život jako fenka Judy, která bojovala v britské armádě a během druhé světové války skončila ve vězeňském táboře.

Judy se narodila v roce 1936. Jejím novým páníčkem se stal nadporučík britského námořnictva J. Waldergrave, když Judy byla pouhé štěňátko. Waldergrave změnil jméno fenky ze Shudi na Judy a oficiální dokumenty námořnictva jí přiřkly žertovný urozeně znící titul „Judy ze Sussexu“.

Netrvalo dlouho a Judy se stala milovanou členkou posádky lodi Gnat. Když v listopadu 1936 Judy spadla do řeky, posádka loď úplně zastavila, aby fenku zachránili. Brzy si začali cenit její schopnosti vycítit nebezpečí. Judy jednou vyvolala poplach, když se piráti pokusili v noci nalodit na Gnat, za což jí byla posádka vděčná.

Život Judy se změnil v okamžiku, kdy vypukla druhá světová válka. Po začátku konfliktu Judy a většinu její posádky přeložili na loď Grasshopper, 585tunový dělový člun plovoucí do Singapuru. Poté, co v roce 1942 Japonsko podniklo invazi do Singapuru, japonský letoun bombardoval Grasshopper a Judy a mnoho členů posádky ztroskotalo na ostrově, kde jim Judy pomohla najít pitnou vodu.

Vojáci se jí odvděčili tak, že když je zajali japonské oddíly, Judy před nepřáteli chránili. Napřed ji schovali pod pytle s rýží a voják Frank Williams přesvědčil velitele zajateckého tábora – který byl v tu dobu opilý – aby Judy dal status vojenského zajatce. Také se s ní dělil o skromné porce jídla, které v táboře dostávali, kvůli čemuž se Judy od Williamse nehnula ani na krok. Jeho úskok Judy zachránil a na konci války v roce 1945 ji osvobodili. Následující rok obdržela medaili za svou odvahu. Judy se tak stala nejenom vyznamenaným vojákem, ale také jediným zvířecím válečným zajatcem v historii.

Stubby: Válečný hrdina

I první světová válka měla své psí hrdiny. Jedním z nich byl Seržant Stubby. Nikdo neví, odkud přišel, ale díky své odvaze pomohl více vojákům. Dle příběhu, který o něm koluje, 102. pěší pluk v roce 1917 trénoval na univerzitě Yale, když si všiml, že se poblíž potuluje zatoulané štěně. Ujal se ho vojín J. Robert Conroy a pojmenoval štěně „Stubby“ kvůli jeho silnému ocasu. Stubby brzy začal trénovat společně s plukem a naučil se například salutovat. Když pluk vyrazil do Evropy bojovat ve válce, Stubbyho propašoval s sebou.

Stubby a jeho lidští přátelé často čelili hrůzám války. Navzdory tomu se Stubby nenechal odradit. Naučil se vyvolat poplach v případě plynového útoku, což zachránilo spící vojáky. Vydal se do Země nikoho, aby vystopoval zraněné muže. Přežil dokonce útok šrapnelem a jednou vyčenichal německého špiona, který se pokoušel nakreslit mapu zákopů Spojenců.

Za tento hrdinský čin si Stubby vysloužil povýšení na seržanta. Potřásl si packou s prezidentem, sloužil jako oficiální maskot univerzity Georgetown, když v ní jeho páníček Conroy studoval a když v roce 1926 Stubby zemřel, v prestižních novinách The New York Times mu otiskli nekrolog. Zajímavostí je, že na motivy tohoto příběhu v roce 2018 vznikl animovaný film Seržant Stuby – neočekávaný hrdina.

Milosrdní psi první světové války

Důležitou roli během první světové války hráli nejenom vojáci, nýbrž i zdravotníci. Mezi jejich řadami sloužilo více psů, kteří přinášeli lékařské zásoby a útěchu zraněným a umírajícím mužům na bojištích. Na rozdíl od Judy a Seržanta Stubbyho neznáme jména všech těchto hrdinských psů, neboť jich vojákům během války pomáhaly desetitisíce.

Psí záchranáři rovněž získali přezdívku psi Červeného Kříže či ambulanční psi. Než se vrhli do akce, museli podstoupit speciální výcvik v Německu, v Británii a ve Francii. V praxi to vypadalo tak, že v Británii si psi například zvykli na zvuk střelby a byli vycvičení k nalézání lidí, ignoraci mrtvých těl, k nošení malých plynových masek a k přehlížení německých uniforem. Cvičitelé neustále bombardovali psy zvukem zbraní, takže velmi brzy se naučili střelbu přehlížet.

Lidé pro tyto účely využívali více plemen, například boxery, německé ovčáky, airedale teriéry a další. Psi na hřbetech nosili lékařské zásoby, takže se zranění vojáci mohli sami ošetřit, než dorazila pomoc. Pokud byl oddíl vážně zraněný, psi byli vycvičení k tomu, aby odtrhli kus uniformy a utíkali s ním zpět do zákopů. Na povel „Lovte raněné!“ psi vyrazili a vojáci je následovali tak rychle, jak to jen šlo. Jednoho dne tak například dovedli vojáky ke čtrnácti raněným mužům v temných lesích, které by jinak bez pomoci psů nikdo nenašel a nezachránil. A pokud náhodou raněnému muži nebylo jak pomoci, pes mu prokázal milosrdenství a zůstal s ním do poslední chvíle, aby voják nezemřel sám a vyděšený.