Reklama

Slepé, hluché, mentálně retardované děti házeli rodiče do řeky, tělesně postižené byly zmrzačeny na výdělek

Slepé, hluché, mentálně retardované děti házeli rodiče do řeky, tělesně postižené byly zmrzačeny na výdělek Foto: spatuletail / Shutterstock
Publikováno:
4 min

Zejména Řekové a Římané o sobě měli velmi vysoké mínění a věřili, že jsou příkladem ideálního lidského typu. Díky svému přínosu v oblasti umění, filozofie, literatury a vědy se považovali za nadřazené všem ostatním rasám. Fyzickou odlišnost v podobě jiného etnika nebo postižení považovali za znak méněcennosti.

Reklama

Lidé ve starověku se snažili vysvětlit svůj svět. Přírodní jevy, jako jsou bouře nebo střídání ročních období, připisovali bohům nebo zásahům z vyšších míst. Thor ovládal oblohu, Neptun moře. Racionálnější pohled však získali, když se snažili vysvětlit sami sebe. Velký filozof Sokrates (470-399 př. n. l.) se zabýval především etickými otázkami, například tím, co tvoří dobrý život.

Z roku 1552 před n. l. pochází první písemná zmínka o mentální retardaci, zapsaná v obskurním dokumentu zvaném terapeutický Erbesův papyrus ze staroegyptských Théb. Na rozdíl od dnešní doby neměli starověcí historikové žádné záznamy o životě osob s postižením, popisuje web Rady guvernéra pro vývojová postižení amerického státu Minesota. 

Zdravotní postižení – racionální vysvětlení

O zdravotním postižení existuje jen málo zmínek a starověcí lidé se nikde v písemných pramenech nezamýšleli nad tím, co by se dalo udělat pro to, aby byl život s postižením snesitelnější nebo přijatelnější. Řekové označovali lidi s intelektuálními nedostatky za idioty.

Kolem 4. století př. n. l. se objevila nová, racionální vysvětlení fyzického světa - včetně racionálního vysvětlení příčin postižení. Do té doby se o lidech, kteří měli záchvaty, říkalo, že se jich „dotkl prst boží", a považovali se za posvátné. Hippokrates (460-357 př. n. l.), tzv. otec medicíny, tuto představu zpochybnil tím, že vyslovil domněnku, že záchvaty jsou důsledkem fyzikálních příčin, nikoli božského zásahu.

Reklama

Epilepsie není boží trest

Pokud jde o příčinu epilepsie, Hippokrates napsal: „Podle mého názoru není o nic božštější nebo posvátnější než jakákoli jiná nemoc, ale má přirozenou příčinu a její domnělý božský původ je způsoben nezkušeností lidí a jejich údivem nad její zvláštní povahou." Hippokrates se domníval, že epilepsie má přirozenou příčinu. Pro Hippokrata byla péče o tělo spíše v rukou člověka než bohů.

Aristoteles byl nekompromisní

Aristoteles (384-322 př. n. l.), jeden z největších filozofů, napsal více než 400 knih o všech oborech včetně logiky, etiky, politiky, metafyziky, biologie, fyziky, psychologie, poezie a rétoriky. Aristoteles se zabýval také pohybem, analyzoval degeneraci svalů a vadný vývoj člověka.

Aristoteles věřil, stejně jako většina ostatních ve starověkém Řecku, že muž je nejvýše vyvinutou bytostí a že žena je o obrovský vývojový stupeň níže a představuje „první krok na cestě k deformaci". Aristoteles také doporučoval, aby byl přijat zákon, „který by zabránil výchově deformovaných dětí". Ve své Politice Aristoteles napsal: „Pokud jde o vystavování a výchovu dětí, nechť je vydán zákon, že žádné deformované dítě nesmí žít."

Reklama

Postižené děti musely být "zlikvidovány"

Ačkoli je antika známá svým přínosem do filozofie, literatury a medicíny, pro jedince s postižením to nebyla nejlepší doba. V Římě se s postiženými dětmi zacházelo jako s objekty opovržení. Děti, které byly slepé, hluché nebo mentálně retardované, byly veřejně pronásledovány a jejich rodiče je údajně házeli do řeky Tibery. Některé děti narozené s postižením byly zmrzačeny, aby se zvýšila jejich hodnota jako žebráků. Jiné děti, které se narodily s postižením, byly ponechány v lese, aby zemřely, a jejich nohy byly svázány k sobě, aby odradily každého kolemjdoucího od jejich adopce. Ve vojenském městě Spartě bylo opuštění „deformovaných a nemocných" dětí zákonným požadavkem.

Předmětem humoru

V Římě nebylo neobvyklé, že si bohatí lidé pro své pobavení nechávali osobu s tělesným nebo duševním postižením, které se říkalo „blázen". Později si královské dvory běžně vydržovaly tyto „blázny" nebo „dvorní šašky" jako hračky.

Reklama
Reklama