To vlčí dítě je moje aneb Jak se dalo vydělávat na hrůze zdivočelých dětí
Foto: Martin W. Barr / Public Domain, Wikimedia commons
4 min
„Někteří lidé, kteří byli v dětství uchváceni dravými zvířaty a mezi nimi vychováváni, nevěděli nic víc než divoká zvířata, ba že ani jazykem, rukama, nohama nic odlišného od zvířat nedovedli, leč až zase pobyli nějaký čas mezi lidmi.“
Reklama
Má-li se člověk stát člověkem, musí být vzdělán, uvádí dva velmi pěkné příklady takzvaných vlčích dětí Jan Amos Komenský ve své Velké didaktice (latinsky Didactica magna) v kapitole šest, v níž své tvrzení dokazuje, opíraje se přitom o zprávy jiných humanistů, kteří byli současníky popisovaných události. Takto zahajují autoři knihy Výpravy za člověkem, světoznámí dětští kliničtí psychologové Zdeněk Matějček a Josef Langmeier, kapitolu s názvem Vlčí děti.
Učitel národů ve své publikaci napsané v letech 1627-1638 píše: „Jsou příklady, že někteří lidé, kteří byli v dětství uchváceni dravými zvířaty a mezi nimi vychováváni, nevěděli nic víc než divoká zvířata, ba že ani jazykem, rukama, nohama nic odlišného od zvířat nedovedli, leč až zase pobyli nějaký čas mezi lidmi.
Zkrocené „zvíře“
„Kolem roku 1540 se v nějaké vsi hessenské (současné střední Německo – poz. aut.) ležící uprostřed lesů stalo, že tříletý hoch se ztratil nedbalostí rodičů. Po několika letech viděli sedláci mezi vlky pobíhat jakési zvíře rozdílné, čtyřnohé, tváří však se podobající člověku,“ psal Komenský.
„Když se o tom roznesla pověst, místní představený jim kázal, aby hleděli, zda by bylo nějak možno chytit je živé. Bylo tedy chyceno a přivedeno k představenému, a konečně i k lankraběti do Kasselu. Když je přivedli do knížecího dvora, vytrhlo se, uteklo a schovalo se pod lavici, hledíc divoce a vydávajíc škaredé vytí. Kníže kázal chovat je mezi lidmi; když se tak stalo, zvíře znenadále zkrotlo, potom se zdvihalo na zadní a chodilo po dvou, konečně pak začalo rozumně mluvit a stávat se člověkem. A tu vypravoval, pokud se mohl pamatovat, že jej vlci uchvátili a vyživili a potom že s nimi chodíval na lov…“
„Maminka“ se našla
Další případ se podle J. A. Komenského odehrál takto: „Roku 1563 ve Francii několik šlechticů si vyšlo na hon a zabivše dvanáct vlků chytili konečně do osidel hocha sedmiletého, nahého, pleti žluté a kadeřavých vlasů. Nehty měl zkřivené jako orel, nemluvil nic, ale vyrážel jakési divoké řvaní. Když jej donesli na zámek, stěží mu dali pouta, tak divoce si vedl; avšak když byl několikadenním hladem zmořen, začal krotnout a po sedmi měsících mluvit. Byl voděn po městech na podívanou k nemalému zisku svých pánů. Konečně poznala jakási chudá žena, že je to její syn.“
I na dětské hrůze se dá vydělat
Potud citují Matějček a Langmeier Komenského. Můžeme se ale ptát, dodávají autoři, nejsou-li to pouhé smyšlenky, výplody bujné fantazie nebo jen obyčejné omyly. Celou věc je však možné jednoduše odsunout do říše pověr. I když je pochybné, že by se první chlapec rozpomněl po letech na události ve svých třech letech, a i když matka v druhém případě se mohla přihlásit k dítěti právě pro zisk, který tento zvláštní případ svým pánům přinášel, uvedené popisy Komenského se v mnoha bodech pozoruhodně shodují s věrohodnějšími a lépe dokumentovanými zprávami z nedávné doby.
Poznámka autora: úvodní obrázek je pouze ilustrační - zobrazuje psychicky nemocného 10letého chlapce, Martin W. Barr – Mentální defekty: Jejich historie, léčba a výcvik.
