Od pravěku Sanové nepotřebují minulost, umí vysát vodu z pouště a komunikují mlaskáním
Foto: Public domain (neznámý autor), Wikimedia commons
Sanové, jedno z nejstarších afrických etnik, jsou přímými potomky pravěkého boskopoidního člověka. Ten má velmi zřetelné křovácké znaky a je nejbližším příbuzným. Před příchodem negroidního obyvatelstva a vyloděním prvních Evropanů v 17. století osidlovali Sanové rozlehlou oblast.
Ačkoliv přírodní podmínky nebyly vždycky právě nejideálnější, Sanům jako sběračům divoce rostoucích plodů a lovcům volně žijící zvěře k jejich prostému způsobu života nic nechybělo. Přesto jejich osídlení bylo velmi řídké, popisuje v kapitole Pravěk svojí knihy Dějiny Jižní Afriky Otakar Hulec, historik Afriky a dlouholetý vědecký pracovník Orientálního ústavu AV ČR.
Sanské názvosloví
V dávné minulosti osidlovali Sanové savany celé jižní a východní Afriky až k hranicím dnešní Keni. Mluví pro to místní názvy a jména mnoha řek, které jsou prokazatelně sanského původu. Rovněž zbytky etnických skupin Sanů jsou toho dodnes důkazem. V 17. století, kdy se tu začalo trvale usazovat evropské obyvatelstvo, jich prý v Jižní Africe žilo několik desítek tisíc.
Specifická podoba
Barva jejich pleti je světle žlutohnědá a postava asi 150 cm vysoká. Dalším charakteristickým rysem je zvláštní uspořádání obličejového svalstva, které činí obličej svraštělý, ale současně jakoby s nepřetržitě dětským výrazem (paedomorfismus). Jejich vlasy jsou krátké a rostou v jakýchsi chomáčích. Řeč obsahuje množství specifických zvuků – mlaskavek.
V tlupách dodnes
Sanové žili a dodnes žijí v tlupách, z nichž každou tvoří velká rodina, kde má rozhodující postavení muž. Odhaduje se, že během roku žije a kočuje pohromadě 20 až 200 lidí. Celkem pravidelně se na krátkou dobu několik takových společenství schází na předem určeném místě. Tato setkání od minulosti do dneška usnadňují výměnu různých dovedností, uzavírání manželství a jsou při nich vykonávány některé náboženské obřady.
Nepotřebují minulost
Sanové nevyvinuli písmo, žijí životem ze dne na den, nezajímá je minulost, nesbírají vědomosti o ní a nepřenášejí je na své potomky. Proto se také nezachovaly téměř žádné ústní tradice.
Poznatky od svědků
To, co dnes o minulosti Sanů a jejich způsobu života víme, zjistili archeologové, lingvisti a hlavně sociální antropologové, kteří v podmínkách kalaharské pouště, kam byly posléze zbytky Sanů bělošským obyvatelstvem zatlačeny, zkoumají zvyky těchto lidí. Mnohé informace získáváme ze záznamů prvních Evropanů, hlavně misionářů, kteří přišli se Sany do přímého styku.
Vysávají vodu z hlubin
Sepětí s přírodou je u Sanů tak, že dokážou najít vodu v poušti hluboko pod povrchem, Nasávají ji bambusovými tyčkami do nádob z přírodního materiálu – kalebas – zhotovovaných z dýní nebo skořápek pštrosích vajec. Různé kořenové plody dobývají ze země dřevěnými holemi, které se od zašpičatělého konce směrem k rukojeti rozšiřují; asi uprostřed je na ně pevně navlečen malý kruhový kámen s otvorem (kwe), který umožňuje snadnější vypáčení plodu nebo kořenu ze země.
Úroda do zásoby
Sanové nikdy nesklidí veškerou úrodu, aby mohli po určité době a na stejném místě nalézt zase novou obživu. Při hledání rostlinné potravy i při lovu postupují pomalu krajinou, přespávají přitom nejčastěji v jeskyních nebo pod skalními převisy. Pokud nocují v otevřené krajině, staví si nízké chýše, jakási závětří z větví a trav, aby byli chráněni před větrem.