Africké kmeny: Levobočka či sirotka se ujme skupina, jež je pro ně vším. Vyloučí-li jej, dítě je odsouzeno ke smrti
Foto: David Shapinsky / Creative commons, CC-BY-SA
3 min
Dětem narozeným mimo africká kmenová manželství se vždy dostane společenského uznání, poněvadž jsou v příbuzenském poměru s několika lidmi, patří také k některému muži, ať už k tomu, který je zplodil, nebo k matčinu otci.
Reklama
T. A. Lambo, africký sociolog a významný pracovník Světové zdravotnické organizace a další badatelé dokazují, že nemanželský původ je něco takřka neznámého ve společenských podmínkách Afriky. Také problém sirotků tu nepůsobí těžkosti. Dítě, které ztratí některého z rodičů, zůstává zásadně v domácnosti, v níž se narodilo, přinášejí vhled do fungování afrických kmenových rodin autoři knihy Výpravy za člověkem (vydána v roce 1981), světoznámí dětští kliničtí psychologové Zdeněk Matějček a Josef Langmeier.
V široké rodině, která se skládá z otce, matky a dalších otcových žen, prarodičů, strýců, tet, sourozenců, bratranců a tak dále, kteří všichni žijí pohromadě, se dítě brzy naučí ochotně přijímat četné náhrady za matku a později za otce. Přitom neustále vzrůstá vliv celé skupiny a v ní zvláště vliv vrstevníků dítěte, to jest ostatních dětí v rodině.
Přináležitost ke skupině
Dítě je nuceno přijmout socializační tlak, aby získalo náhradní zdroj citové jistoty a aby se vyhnulo trestům nebo dokonce nějaké formě izolace, která by pro ně za těchto okolností byla až tragicky tíživá. Pocit přináležitosti ke skupině, ke kolektivu, se tu vyvíjí velmi časně a je velmi silný. Podle našich norem mimořádně, extrémně silný.
Skupina jako dětský zdroj dobra i zla
I náznak odmítání dítěte skupinou, například výsměch, je prožíván daleko tíživěji než u našich dětí a mívá vážnější následky ve vývoji. Úplné opovržení skupinou, k němuž může dojít pro nějaké vážné provinění, je již přímo otázkou přežití, a to nejen u dětí, ale stejně i u dospělých.
Závislost na skupině je totiž zdrojem veškeré životní jistoty a všech hodnot. Vyloučený člověk je vlastně odsouzen k zahynutí podlomením duševních a ztrátou životního prostředí, neboť i příroda kolem něho má smysl jedině tehdy, má-li člověk oporu ve svém lidském společenství, vysvětlují Matějček a Langmeier.
Silné vúdú pouhým naznačením viny
Příkladem je třeba smrt „vúdú”, jak ji nazývají australští domorodci a která byla pro cestovatele s evropskou kulturou dlouho naprosto záhadou. Postiženému jedinci byla jen symbolicky naznačena jeho vina a chování ostatních členů kmene se vůči němu změnilo sotva postřehnutelně. On však to vnímá jako odsudek a rozsudek. Uvádí se mnoho dokladů o tom, jak tento rozsudek působí i na dálku. Na jedince na míle vzdáleného – ale to už jsou věci, k nimž věda zatím nenašla cestu, dozvídáme se z knihy Výpravy za člověkem Zdeňka Matějčka a Josefa Langmeiera.
