Příběh: Kamarádka mě přemluvila k dobrodružství na dovolené. Dodnes lituji, že jsem ji poslechla

Řekla jsem ano, protože jsem nechtěla vypadat jako nuda. Jenže někdy je lepší zůstat nudou, než skončit v situaci, ze které se nedá jen tak vycoukat. Tahle dovolená mi ukázala, že ne každé dobrodružství stojí za to - a že poslouchat vlastní instinkt je důležitější než zalíbit se kamarádce.

Seděly jsme na balkóně apartmánu v Chorvatsku, večer třetího dne dovolené. Víno, západ slunce, všechno vypadalo jako z časopisu. A pak Lenka vytáhla tu svou ideu.

„Co kdybychom zítra nevyrazily na pláž, ale pronajaly si skútry a projely celé pobřeží? Viděla jsem to na Instagramu, vypadá to úžasně!“

Měla jsem hned divný pocit. Nikdy jsem na skútru nejela, řidičák mám teprve rok a i s autem si nejsem úplně jistá. Ale Lenka už vytahovala mobil, ukazovala mi fotky, jak holky v bikinách jedou po serpentinách, vlasy ve větru.

Já nevím, Len…

„Ty seš taková opatrnice! Vždyť to zvládne každej. Já jsem na skútru jezdila v Thajsku, je to easy.“

Strach z toho, že budu vypadat jako zbabělec

Takhle to začalo. Tím, že jsem nechtěla být ta nudná kamarádka, co všechno kazí. Tím, že jsem si myslela, že můj strach je přehnaný a že Lenka ví líp.

Ráno jsme vyrazily do půjčovny. Chlápek tam sotva mluvil anglicky, nechal nás podepsat nějaké papíry, ani pořádně nekontroloval můj řidičák. Dal nám helmy – obě poškrábané a rozbitý štítek u té mojí – a ukázal na dva skútry zaparkované venku.

„You know how?“ zeptal se.

Lenka kývla za nás obě. Mě se neptal nikdo. Sedla jsem na skútr a ruce se mi třásly. Motor startoval tlačítkem, to bylo v pohodě. Ale jak jsem povolila brzdu a zkusila plyn, škublo to se mnou tak, že jsem málem spadla. Lenka se smála.

„Musíš do toho víc, nebuď taková bázlivka!“

Měla jsem vystoupit. Měla jsem říct ne. Ale místo toho jsem se usmála a zkusila to znovu.

První kilometry plné paniky

Vyjely jsme z města a Lenka hned zrychlila. Jela přede mnou, občas se otočila a mávala, ať přidám. Já se držela křečovitě řídítek, každá zatáčka pro mě byla zkouškou. Auta mě objížděla zleva, zprava, troubila. Pot mi stékal po zádech, i když jsme jely podél moře a foukal vítr.

Po hodině jsme zastavily na vyhlídce. Lenka byla nadšená, fotila se, dělala stories. Já jsem slezla ze skútru a kolena se mi klepala.

„Není ti dobře?“ zeptala se, ale nedívala se na mě, pořád něcoťukala do mobilu.

„Trochu se bojím,“ řekla jsem potichu.

„To je normální, za chvíli si zvykneš. Ještě kousek a budeme v té krásné zátoce, co jsem ti ukazovala.“

Nebylo to kousek. Byla to další hodina jízdy po úzké silnici, která se vinula nad mořem. Serpentiny, žádné zábradlí, kamení na cestě. Každou vteřinu jsem čekala, že udělám chybu.

Okamžik, kdy se všechno pokazilo

Stalo se to v jedné z těch zatáček. Jela jsem pomalu, moc pomalu asi, protože za mnou se nalepilo auto. Začalo troubit. Spanikařila jsem, chtěla jsem uhýbat víc ke kraji, ale tam byly kameny. Škobrtla jsem o jeden, skútr sebou trhl.

Nespadla jsem, ale málem. Zastavila jsem uprostřed cesty, celá jsem se třásla, auto kolem mě projelo s dalším troubením. Lenka byla už kus napřed, ani si nevšimla.

Seděla jsem tam, nohy na zemi, motor běžel, a já jsem brečela. Ne nahlas, jen mi tekly slzy a nemohla jsem se pohnout.

Lenka se vrátila asi po pěti minutách.

„Co děláš? Proč stojíš?“

„Nemůžu dál,“ řekla jsem.

„Cože? Vždyť jsme skoro tam!“

Skoro tam. Jako by to mělo něco změnit na tom, že jsem měla pocit, že umřu.

Cesta zpátky – nejhorší část

Nakonec jsme se otočily. Lenka byla naštvaná, to bylo znát, i když to nahlas neřekla. Mlčela, jela rychle, a já jsem se plahočila za ní. Cesta zpátky trvala věčnost. Každá zatáčka, každé auto, každý kámen – všechno byla hrozba.

Když jsme vrátily skútry, měla jsem na rukou puchýře od toho, jak jsem se křečovitě držela. Lenka zaplatila, ani se na mě nepodívala. Celou cestu do apartmánu jsme nepromluvily.

Večer seděla na balkóně s mobilem, já jsem ležela v posteli a snažila se zastavit třes v rukou. Nepsala jsem nikomu, nebrečela jsem nahlas. Jen jsem tam ležela a přemýšlela, proč jsem byla tak hloupá.

Co zbylo po tom dobrodružství

Zbytek dovolené byl divný. Lenka se tvářila, jako by se nic nestalo, ale mezi námi to bylo napjaté. Já jsem se cítila provinile – že jsem jí pokazila plány, že jsem nebyla dost odvážná. A zároveň jsem na ni byla naštvaná, že mě do toho dotlačila. Doma jsem o tom dlouho nepřemýšlela. Snažila jsem se na to zapomenout. Ale pak přišla další dovolená s jinou kamarádkou a ona navrhla paragliding. A já jsem automaticky řekla ne.

„Proč ne?“ zeptala se.

„Protože nechci,“ řekla jsem. A poprvé mi to nepřišlo jako slabost.

Ta zkušenost se skútrem mě naučila něco, co jsem předtím nevěděla. Že dobrodružství, které chce někdo jiný, nemusí být moje dobrodružství. Že říct ne není zbabělost. A že poslouchat vlastní pocit strachu není přehánění – je to sebeochrana.

Co bych udělala jinak

Kdybych mohla vrátit čas, řekla bych Lence hned ten první večer: „To není pro mě.“ Bez omluv, bez vysvětlování. Prostě ne.nNeudělala bych to kvůli tomu, abych nevypadala nudně. Protože co je nudnější než strávit celou cestu v panice a pak celý zbytek dovolené v divném napětí?

Dodnes se s Lenkou vídáme, ale už spolu nejezdíme na dovolenou. Ono to mezi námi nikdy nebylo úplně stejné. Možná jí vadí, že jsem ji zklamala. Možná mě vnímá jako tu opatrnickou, co kazí zábavu.

A víte co? Je mi to jedno, jedno a jedno…

Protože teď už vím, že nejhorší není zklamat kamaráda – nejhorší je zklamat samu sebe tím, že neuděláte to, co cítíte jako správné. Ta jízda na skútru mě stála víc než jen pár hodin strachu. Stála mě kus důvěry v sebe, protože jsem si dovolila být přesvědčená někým jiným proti vlastnímu úsudku.

Možná to zní jako přehánění kvůli jednomu výletu. Ale není. Protože tohle nebyl jen výlet – byla to lekce o tom, kdy říct ne. A tu lekci jsem se naučila tvrdě.

Co mi zbylo

Někdy si tu jízdu vybavím – jak jsem seděla na tom skútru uprostřed cesty a třásla se. A už to není jen vzpomínka na strach. Je to taky vzpomínka na okamžik, kdy jsem si uvědomila, že moje hranice jsou důležitější než to, co si o mně někdo myslí.

Lenka možná dodnes neví, jak moc mi ten den ublížil. Asi bych jí to nikdy neřekla. Ale naučila jsem se díky tomu něco, co používám pořád – v práci, ve vztazích, všude. Naučila jsem se říkat ne bez pocitu viny.

A to je víc než jakákoli fotka ze skútru na Instagramu…

pozn. redakce: Tento příběh vychází ze skutečné události. Použité fotografie a videa mají pouze ilustrační charakter. Zažili jste něco podobného? Pošlete nám prosím svůj příběh do redakce