Podzemní svět Derinkuyu – turecká verze králičí nory do Říše divů
Foto: volare2004 / Depositphotos
4 min
Turecko zažívalo po celou dobu své historie bouřlivé časy. Zdejší obyvatelé museli často čelit válečným útrapám. Před běsněním pochodujících vojsk se ukrývali, kde bylo možné, často i v podzemí. Pod kapadockým městem Derinkuyu v provincii Nevşehir se nachází mnohapatrový podzemní komplex, který je svým rozsahem unikátní.
Reklama
Tisíciletá historie v zapomnění
Nikdo netuší, kdo začal na území dnešního Turecka s budováním sítě podzemních úkrytů. Možná to mohli být už obyvatelé dávné Frýgie v 8. století př. n. l. Když Frygy vytlačili Thrákové a následně Řekové, podzemí bylo využíváno i nadále. Postupně přibývala hlubší patra, Řekové dokonce budovali i svatyně. Po nástupu Byzantské říše se účelnost tajných úkrytů dobře osvědčila během arabsko-byzantských válek na konci prvního tisíciletí, řečtí křesťané se zde ukrývali i před nájezdy krutého Tamerlána ve 14. století. Poslední smutnou kapitolou podzemního úkrytu Derinkuyu bylo pronásledování Řeků a Arménů během turecké genocidy na počátku 20. století. Původní obyvatelé turecké Kapadocie byli nakonec vyhnáni a na Derinkuyu se definitivně zapomnělo.
Přikrášlená historie o anonymním objeviteli
Když navštívíte Derinkuyu, průvodci mají pro turisty řadu poutavých historek o znovuobjevení tohoto podzemního skvostu. K němu došlo až v roce 1963 a kupodivu není známo jméno šťastlivce, který prvně do podzemí pronikl. Jedna hovoří o tom, že do vstupu do podzemí se proboural při rozšiřování sklepa, další vypráví příběh o ztrácejících se slepicích, které mizely kdesi pod rodinným domem. Ať už byly okolnosti objevu takové, či onaké, objev to byl rozhodně unikátní.
Ráj pro vědce
Záhy poté byl zahájen rozsáhlý výzkum. Ten odhalil, že podzemní komplex byl vybudován v hornině nazývané tuf. Jde o materiál vulkanického původu a tvoří jej ztvrdlý popel ze starých sopečných erupcí. Tuf je poměrně měkký, a proto v něm nebylo příliš obtížné rychle vybudovat dlouhé chodby a rozsáhlé kaverny. Po geolozích nastoupili archeologové, kteří potvrdili řadu samostatných etap osídlení podzemí, sahající nejméně tři tisíciletí nazpět.
Geniální inženýři
Tvůrci podzemního komplexu byli bez sebemenších pochyb geniální inženýři. Bylo zjištěno, že i když se obyvatelé rozhodli odříznout se od vnějšího světa, tak o cirkulaci vzduchu ve všech patrech pečovalo více než 15 tisíc úzkých šachtic. Jednotlivá patra podzemního úkrytu pak byla precizně rozdělena a sloužila různému účelu – v horních patrech se nacházely stáje, spodnější, ale stále dobře větraná patra sloužila jako příbytky, v nižších se pak nacházela skladiště. Napříč patry pak byly rozmístěny i další specifické objekty, jako například lis na víno a olej či pekárny, nechyběly ani modlitebny a náboženské školy, v sedmém patře se nachází známý „křížový kostel“.
Zapomenuté, a přitom stále využívané
Pro přežití lidí ukrytých v podzemí bylo stěžejní i zásobování vodou. O to se postarala síť velmi hlubokých studen. Zajímavé je, že řada z nich ústila na povrchu země, přičemž však obyvatelé města Derinkuyu vůbec netušili, odkud pochází voda, kterou vytahují na povrch ve svých vědrech. Ostatně derin kuyu není nic jiného než turecký výraz pro „hlubokou studnu“.
Nekončící průzkumy
V současné době je probádána plocha podzemí čítající 18 pater, sahajících do hloubky cca 85 metrů. Turistické bedekry uvádějí, že se zde mohlo ukrývat až 20 000 lidí – tento údaj je sice asi nadsazený, což však v žádném případě nesnižuje unikátnost zdejšího podzemního města. Podzemní město Derinkuyu je dnes žádaným turistickým cílem a od roku 1985 dokonce tvoří součást světového kulturního dědictví UNESCO.
