Historie ústavní péče: Žádné dítě v amerických ústavech se nedožilo 3 let. Zabíjel marasmus a ještě větší zhouba
Foto: Stevens, Edward Fletcher, b. 1860 / No restrictions, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=42735687No restrictions, Wikimedia commons
4 min
Ještě ve 20. letech 20. století byla úmrtnost kojenců mladších jednoho roku v sirotčincích ve Spojených státech téměř stoprocentní. Ve všech ústavech kromě jednoho zemřelo každé dítě mladší dvou let.
Reklama
V 19. století umírala více než polovina všech dětí, jež byly ponechány v sirotčincích, během prvního roku života na nemoc, které se tehdy říkalo marasmus (pochází z řečtiny a znamená souchotiny). Tato nemoc byla také známá jako dětská slabost nebo atrofie. Ještě ve 20. letech 20. století byla úmrtnost kojenců mladších jednoho roku v různých sirotčincích ve Spojených státech téměř stoprocentní, popsal tragickou skutečnost portál European Institute of Perinatal Mental Health.
Doktor Henry Dwight Chapin, významný newyorský pediatr, ve své zprávě o dětských ústavech z deseti různých měst z roku 1915 odhalil ohromující skutečnost, že ve všech ústavech kromě jednoho zemřelo každé dítě mladší dvou let. Během setkání Americké pediatrické společnosti ve Filadelfii potvrdili panelisté, kteří byli přizváni k diskusi o zjištěních Dr. Chapina, že jeho objev se shoduje s jejich vlastními zkušenostmi.
Doktor R. Hamil s pochmurným hlasem zdůraznil: „Měl jsem tu čest s ústavem zde ve Filadelfii, v němž byla úmrtnost kojenců do jednoho roku věku, pokud byli přijati do ústavu a ponecháni v něm po delší dobu, stoprocentní."
Měsíc po porodu zůstávaly Eskymačky s dítětem v odděleném iglú, „jen“ pečovaly o dítě a odpočívaly.…
Doktor R. T. Southworth dodal: „Mohu uvést příklad jednoho ústavu z New Yorku, který již neexistuje a v němž bylo vzhledem k velmi značné úmrtnosti přijatých kojenců zvykem uvádět stav každého kojence v přijímací kartě jako beznadějný. To se týkalo všech následných událostí," vyjmenovává smutné statistiky portál Evropského institutu perinatálního duševního zdraví se sídlem ve Španělsku.
Záchrana přišla v podobě pěstounů či příbuzných
Nakonec doktor J. H. M. Knox popsal studii uskutečněnou v Baltimoru: z 200 kojenců přijatých do různých ústavů jich téměř 90 % do roka zemřelo. Uvedl, že těch 10 %, které přežily, zřejmě ovlivnilo to, že byly na určitou dobu odvezeny z ústavu k pěstounům nebo příbuzným.
Poté, co doktor Chapin rozpoznal citovou absenci v dětských ústavech, zavedl nový systém: děti měly jít do pěstounských rodin namísto státních ústavů. Byl to však doktor Fritz Talbot z Bostonu, který po návštěvě Německa před 1. světovou válkou přivezl myšlenku „něhy a péče", ani ne tak slovy, ale ve skutečné praxi.
Něha a péče
Během svého pobytu v Německu navštívil doktor Talbot dětskou kliniku v Düsseldorfu, kde ho doktor Arthur Schlossmann, ředitel této instituce, provedl po pavilonech. Byly čisté a upravené; Talbota však zaujala obézní stará žena, která nesla na bedrech malé dítě. „Kdo je to?" zeptal se a doktor Schlossmann mu odpověděl: „Aha. To je stará Anna. Když jsme dítěti poskytli veškerou možnou lékařskou péči a ono se stále nelepší, obracíme se na starou Annu. Ta nikdy nezklame."
Brutální (ne)péče
Severní Amerika byla bohužel pod vlivem Luthera Emmetta Holta staršího - profesora pediatrie na newyorské poliklinice a Kolumbijské univerzitě a jeho dogmatického učení. Holt byl autorem brožury The Core and Feeding of Children (Jádro a výživa dětí), která poprvé vyšla v roce 1849 a v roce 1935 se dočkala již patnáctého vydání. Během svého dlouhého působení se stal nejvyšší autoritou v této oblasti - tak trochu jako americký pediatr Benjamin Spock v 60. letech 20. století.
V letáku doktor Holt doporučoval zrušit houpací kolébky, nezvedat dítě, když pláče, krmit ho po hodinách a nerozmazlovat ho přílišnou manipulací - i když se doporučovalo kojení, krmení z láhve se nezavrhovalo. Samotná myšlenka něhy a péče byla považována za nevědeckou, a proto se o ní ani nezmiňovala, ačkoli, jak jsme již řekli, dětská klinika v Düsseldorfu začala uznávat její význam již v prvním desetiletí 20. století, informuje evropský portál.
