Dětský ráj: U přírodních národů nedá dlouho matka bez dítěte ani ránu. Potom ze dne na den nastává nezvratný šok
Foto: Rijksmuseum / Public domain, Wikimedia commons
5 min
V některých kulturách Afriky má dítě prakticky neomezenou příležitost k uspokojování všech pudových potřeb. Při bližším ohledání a objektivnějším pohledu zjistíme, že vše má svá bílá a černá místa.
Reklama
Jen ohniska nebezpečí jsou jinak rozložena. Žádná kulturní skupina však neposkytuje v současnosti optimální podmínky pro všechny činitele výchovy dítěte. V posledních desetiletích se psychologové vydávali do cizích krajů, lépe řečeno do jiných kultur, které nám pro představu budou tvořit přibližnou analogii k vývoji péče o dítě v evropské kultuře v průběhu více než staletí, analyzují zacházení s potomstvem v různých lidských společenstvích autoři knihy Výpravy za člověkem (vydána v roce 1981), světoznámí dětští kliničtí psychologové Zdeněk Matějček a Josef Langmeier.
Nepředstavitelná shovívavost a citová vřelost matky
První výprava, o které psychologové v knize píší, nás zavádí hodně daleko. K těm společnostem v Africe, Jižní Americe či Austrálii, které žijí přírodním životem určovaným do všech podrobností tradicí, a kde výchova se vyznačuje pro Evropana téměř nepředstavitelnou shovívavostí a citovou vřelostí matky k dítěti v jeho nejútlejším věku.
Dalším obecným rysem výchovy dětí v těchto společnostech je rozsáhlá účast všech ženských a později i mužských členů rozsáhlé rodiny na ošetřování dítěte a péči o ně. T. A. Lambo, africký sociolog a významný pracovník Světové zdravotnické organizace, popsal takto výchovu dětí v afrických patriarchálních společenstvích (jde o rodová pokrevní příbuzenství, která jsou vázána ke společnému bydlišti a v kterých trvá mnohoženství):
„Novorozené dítě, jehož všechny potřeby jsou matkou spolehlivě předjímány a splňovány ještě dříve, než si stačí uvědomit, že něco potřebuje, prožívá nepřetržitě stav uspokojení bez vlastní námahy, stav, jaký zřejmě existuje v nitroděložním životě. Rodí se do citově vřelé kultury, kde je rozhodně vítáno. V prvních měsících se vůbec neodloučí od matky, která je krmí při sebemenším zavrnění. Zažívá v plné míře citové bezpečí širokého rodinného společenství, včetně babiček, jimž už tradičně přísluší, aby se mazlily s dětmi.” Množství láskyplných podnětů, kterých se tady dítěti dostává, daleko přesahuje míru, kterou uznáváme za přiměřenou v naší kultuře, píše Zdeněk Matějček.
Vyhnání z (dětského) ráje ze dne na den
Jenomže tento dětský ráj má obvykle svůj vyměřený čas. Mimořádně shovívavý a mimořádně silný citový vztah matky k dítěti je obvykle omezován dvěma okolnostmi – předně matčiným novým těhotenstvím a její péčí o nové dítě, za druhé nutností starat se o potravu pro rodinu. Jednotlivé společnost se velmi liší v tom, jak tuto situaci řeší. Dítě bylo dosud mimořádně zásobeno mateřskou vřelostí a láskou, avšak s matčiným novým těhotenstvím a s odstavením dítěte se všechno mění v pravý opak. Nastává jakési vyhnání z ráje.
Tak například u jihoafrického kmene Zulu se v jediném dni, který matka nebo babička stanoví jako den odstavení (někdy mezi 18. a 24. měsícem), změní shovívavost v nevšímavost a tvrdé odmítání. Dítě na to obvykle reaguje jakýmsi stavem deprese i stavem zvláštní vzrušenosti. Jeho rychlý dosavadní vývoj se ovšem zastaví a nadále zaostává.
U kmenových společností v Ugandě, které byly zvláště důkladně studovány, dochází k odstavení mezi 12. a 15. měsícem, opět jednoho určeného dne. Dítě přestane být kojeno a musí se živit samo ze společné mísy. Obvykle jde na delší čas k babičce, která bydlí odděleně. A když se vrátí, nachází na svém místě mladší dítě, které zaujalo jeho dřívější a definitivně ztracené místo.
Vývoj stagnuje, přichází kvašiorkor
V 18 měsících je už patrný pokles vývojového kvocientu, dítě často pláče, není zdaleka tak čilé jako dříve. Ve čtvrtém roce je jeho vývoj na úrovni znatelně nižší než u dítěte evropského. Původní důvěřivý postoj k cizím lidem se změnil v podezíravý a ostražitý. U těchto dětí pak dochází často k podvýživě a k onemocnění zvanému kvašiorkor, které je vyvoláno nedostatkem vitamínů a bílkovin a kterému se ve východní Africe příznačně říká „nemoc postihující děti, jimž se narodil sourozenec”.
Víc živitelkou než matkou
Druhým ohrožením dětského ráje bývá starost o výživu rodiny, které tu matka rozhodně není zbavena. Někde nosí matka své dítě i při práci neustále s sebou. Jinde se o dítě stará kterákoli žena v širší rodině a vztah mezi dítětem a matkou je od počátku méně intenzivní a mateřská péče je spíše rozptýlená. Známá americká antropoložka Margareta Meadová, která zasvětila svůj život především studiu tichomořských kultur, soudí, že v těch společnostech, kde jsou děti od počátku vychovávány jen za poměrně malé spoluúčasti rodičů, vyrůstají lidé závislí na skupině, zatímco výhradní vztah k matce posiluje spíše individualitu vyrůstajícího dítěte a jeho samostatné rozhodování, popisuje velice poutavě výchovné poměry v různorodých kulturách ikona dětské psychologie Zdeněk Matějček spolu s Josefem Langmeierem v knize Výpravy za člověkem.
