Psaný dopis má stále svůj význam. Nejen jako praktický nástroj, ale jako gesto, které má váhu
Foto: Rawpixel / Depositphotos
3 min
V dnešní době lidé volí často rychlejší způsoby, jak někomu něco sdělit. Zdá se, že jsme v tom spěchu moderní doby zapomněli na něco důležitého, co mělo svou duši.
Reklama
Zrychlená doba
Vše kolem nás se zrychluje. Informace si vyměňujeme během pár vteřin, odpovědi očekáváme okamžitě. Slova se zkracují, věty se zjednodušují, a my si pomalu odvykáme ztišení, které kdysi doprovázelo promýšlení každé zprávy. Možná jsme si toho ani nevšimli, ale něco z našeho způsobu komunikace nenápadně zmizelo. Něco, co dříve bývalo samozřejmostí. Dříve bylo běžné chvíli počkat, nechat myšlenky dozrát, dát slovům tvar a smysl.
Smajlíci místo emocí
Dnes máme nástroje, které nám umožňují být neustále dostupní, ale zároveň nás nenápadně učí, že přemýšlet déle je zbytečný luxus. Místo toho, aby člověk přemýšlel, raději sáhne po zkratkách, smajlících nebo přednastavených odpovědích. Něco důležitého se z toho vytratilo. Mnohdy za obrazovkou sedí člověk, který se ve skutečnosti trápí, ale přesto posílá veselé smajlíky, jako by se nic nedělo. Digitální úsměv zakryje skutečné pocity, které zůstávají nevyřčené a neviditelné. Propadáme se do zvláštní prázdnoty, kteru nikdo neřeší.
Dopis
Vzpomínáte si, když jste naposledy někomu skutečně psali? Nemyslím krátkou zprávu v chatu nebo stručný e-mail s pozvánkou. Myslím opravdový dopis, ten, u kterého chvíli trvá, než vznikne, než se rozhodnete, co říct, jak to říct, a co nakonec nechat nevyřčeno. Takový způsob sdělení, když se každé slovo počítá, a kdy mezi řádky zůstává něco osobního. Možná právě proto jsme se o něj odklonili, psát tak, aby to dávalo smysl, není snadné. Vyžaduje to část úsilí i trochu jistoty v tom, že máme co říct. A právě tady se pomalu dostáváme k jádru věci.
Úspora času
Ve světě, kde vládne rychlost a úspornost, jsme zapomněli na jednu podstatnou dovednost: umění psát dopis. Je to schopnost, která se neudržuje sama, musí se trénovat. Kdo ji nevyužívá, ji ztrácí. A místo dopisu tak přichází pochybnosti o styk a nejistota. Nevíme, jak začít, bojíme se chyb, přemýšlíme nad každým oslovením.
A tak nakonec sáhneme raději po telefonu, protože je to jednodušší. Jenže některé věci si zkrátka jednoduchost nezaslouží. Existují sdělení, která si zaslouží čas, formu a myšlenku. A právě proto má psaný dopis stále svůj význam. Nejen jako praktický nástroj, ale jako gesto, které má váhu. Jako připomenutí, že některé věci si máme znovu a znovu pročíst, uchovat, nebo se k nim vracet. Že slova, když je držíme v ruce, mají zcela jinou hodnotu.
