Angelika a Joffrey praktikovali skandální koupelové rituály. Mohlo jít o zdraví a život
Foto: Agence7emeart a Georges Biard / Creative commons, CC-BY-SA a FairytaleDesign / Depositphotos
4 min
Příběh markýzy Angeliky a jejího manžela Joffreyho de Peyrac se odehrává v 17. století, v době, kdy hygiena nebyla zdaleka tak samozřejmá jako dnes. Panoval strach z vody, protože se věřilo, že vodou se přenáší nemoci. Koupání bylo považováno za riskantní a nezdravé. Z knih a filmů o této slavné dvojici lze vypozorovat několik informací o tehdejších hygienických návycích.
Reklama
Angelika je hlavní postavou populární série historických románů, které napsala francouzská spisovatelka Anne Golonová a její manžel Serge Golon. Příběh se odehrává ve Francii 17. století za vlády Ludvíka XIV. Angelika je mladá, krásná a odvážná šlechtična, která prožívá neuvěřitelná dobrodružství a osudovou lásku.
Angelika
I přes svůj dobrodružný život dbala dcera ze zchudlé šlechtické rodiny na ženskost a krásu. Dávala si záležet na čistotě oblečení a vlasů. Ve zmínených knihách jsou zmínky o tom, že se koupala v řekách a jezerech, což bylo v té době běžné. Používala různé bylinné masti a oleje, které jí pomáhaly udržet si hebkou pokožku.
Bohatší si mohli dovolit častější koupele, ale i tak se nejednalo o každodenní záležitost. Samotný Král slunce, Ludvík XIV., se koupal jen velmi zřídka. Angelika se koupala, ale ne tak často, jak by si člověk dnes představoval. V knihách jsou také zmínky o koupelích v bylinných lázních, které měly nejen očistný, ale i léčebný účinek.
„V pařížské ulici Saint-Nicolas se Desgrez (François Desgrez, policista a advokát Joffreye de Peyrac) zastavil před obrovským vývěsním štítem, na němž bylo na nebesky modrém pozadí měděné umyvadlo. Z oken v prvním patře se bohatě pářilo. Angelika pochopila, že je u lazebníka, a už předem pocítila blaho při představě vany s teplou vodou…“
Joffrey de Peyrac
Hrabě z Tolouse a Akvitánie si jako bohatý a vzdělaný šlechtic potrpěl na čistotu a eleganci. V jeho sídlech se dbalo na pořádek a čistotu, což bylo v té době poměrně neobvyklé. Řečený reskátor používal vonné oleje a parfémy, které nejen maskovaly případný zápach, ale také podtrhovaly jeho společenské postavení. V knihách o Angelice najdeme zmínky, že Joffrey podstupoval různé bylinné lázně a koupele, které měly nejen očistný, ale i léčebný účinek.
Bezprecedentní domácí koupelna
V knize Angelika a král II popisuje Golonová na tu dobu nevídanou domácí koupelnu: „Angeličin byt ve Versailles sestával ze dvou pokojů a malé koupelny, po jejíž mozaikové dlažbě svažující se ke středu snáze odtékala voda. Angeliku napadlo, že si půjde vykoupat nohy v horké vodě s tymiánovým květem, aby se zahřála. Voda v konvici na ohřívači byla ještě vlažná. Roztáhla závěsy u lůžka a hledala nohama modré saténové pantofle s labutěnkou…“
Nebyly lázně jako lázně
„...Zrovna se dooblékala (Angelika), když se objevila Margot (služka) a omlouvala se za pozdní příchod. Velice pohrdavě prohlásila (Angelika), že jí Pařížané připadají jako hrubí venkované. Lázně svaté Jany se nemohou rovnat římským lázním v Toulouse (její manžel Joffrey de Peyrac byl velmi bohatý hrabě právě z Tolouse a Akvitánie – pozn.), kde i ti nejsprostší občané mohou pečovat o své zdraví v páře. U svaté Jany je sice voda poměrně teplá, ale osušky nevynikají zrovna čistotou a neustále někdo nakukuje dveřmi, které vedou k lázeňskému, jenž je zároveň holičem, takže střídavě klienta holí a střídavě mu rozřezává nějaký nežit…,“ poutavě popisuje spisovatelka Anna Golonová v další knize o spanilé markýze Angelika - Královské slavnosti.
Hlavní roli v pěti natočených filmech o Angelice ztvárnila francouzská herečka ztvárnila Michèle Mercierová, neohroženého Joffreye hrál francouzský herec Robert Hossein.
Nelichotivá skutečnost
Ani v polovině 18. století se osobní očista nedostala dál než uvádí web Angelique.com: „V roce 1750 bylo koupelnami vybaveno jen asi šest procent pařížských paláců, jinak proslulých přepychem. Koncem 18. století se ve Francii objevila vana s výpustí ve dně. Soukromé koupelny začaly přibývat až ve 2. polovině 19. století.“
