Libuši Niklovou za jejího života nikdo neznal. Její plastová zvířátka se dnes prodávají za desítky tisíc

Sklep ve Zlíně, listopad 1944. Desetiletá holčička objímá hadrovou panenku, zatímco nad městem duní spojenecká letadla. Tento okamžik strachu a útěchy formoval budoucí pohled malé Libuše na svět hraček – pochopila totiž, že i zdánlivě bezvýznamný předmět dokáže v kritické chvíli znamenat všechno.

Z tohoto poznání později vyrostla jedna z nejvýznamnějších, leč nejméně známých designérek dvacátého století. Žena, která proměnila průmyslový plast v milované společníky dětství a jejíž nápady okopírovali výrobci ve dvaceti pěti zemích světa. Přesto o ní dodnes ví jen málokdo.

Když plast začal snít

Poválečný Gottwaldov – tak se tehdy jmenovalo rodné město Libuše – hledal novou identitu. Baťova továrna se proměňovala podle komunistických představ, ale zároveň zde vznikaly překvapivě progresivní vzdělávací programy. Mezi nimi vynikl obor, který tehdy zněl téměř sci-fi: tvarování plastických hmot.

Patnáctiletá dívka se v roce 1949 přihlásila na uměleckoprůmyslovou školu právě kvůli tomuto oboru. Fascinovala ji představa, že z tekuté hmoty dokáže vymodelovat cokoliv. Zatímco spolužáci vyřezávali tradiční dřevěné loutky, ona experimentovala s materiálem budoucnosti – pružným, barevným a nepředvídatelným.

Plast v jejích rukou občas ztvrdl předčasně, jindy se rozplynul v beztvarou kaši. Učila se metodou pokus-omyl, protože zkušených odborníků bylo málo. Přesto v tom viděla obrovský potenciál – lehký materiál, který vydrží ve vodě, snese hrubé zacházení a dá se vyrábět v zářivých barvách. Ideální pro svět dětí.

Přečtěte si také

Aronie: Nenápadné ovoce s nečekaně pozitivním účinkem na lidské zdraví

23. 5. 2026

Mezi stroji a kaučukem

Po dokončení studia v roce 1953 nastoupila devatenáctiletá absolventka do břeclavského Gumotexu. Ocitla se daleko od domova, v továrně plné hlučných lisů a intenzivního zápachu vulkanizované gumy. Mladá tichá žena mezi zkušenými techniky musela tvrdě bojovat o respekt.

Její první sériově vyráběný kусek – figurka Hurvínka – znamenal průlom. Z papírového náčrtku se stala hmatatelná věc, kterou si děti mohly odnést domů. Následovaly další: pískací kočičky, králíčci, pejsek Alík. Každý kus procházel komplikovaným procesem – vylisování, ruční nabarvení latexovými barvami, osazení pískacím mechanismem.

Ke konci padesátých let rozšířila portfolio o sérii figurek představujících různá povolání. Chtěla inspirovat děti, aby si dokázaly představit sebe sama v jakékoli roli – od lékaře po zdravotní sestřičku. Hračka pro ni nebyla jen zábava, ale nástroj formování osobnosti.

V roce 1958 se provdala za spolužáka Františka Nikla, malíře. Dva umělci pod jednou střechou sdíleli vášeň pro krásu a experimentování. O dva roky později se narodil syn Petr – událost, která ještě prohloubila její porozumění dětskému světu.

Revoluční nápad ze splachovadla

Rok 1961 přinesl změnu. Výpověď v Gumotexu a návrat blíž domovu – do Fatry Napajedla. Tady měla konečně prostor pro odvážnější projekty. Začala s nafukovací slepičkou (1963), kterou děti mohly vzít do vany. Ale skutečný převrat měl teprve přijít.

Inspirace přišla z nečekaného místa – z harmonikovе hadice ve splachovacím záchodě. Ta ohebná trubka, která se roztahovala a smršťovala, ji přivedla na geniální myšlenku. Co kdyby takový princip aplikovala na hračku?

Vzala tužku a načrtla kočku s dlouhým pružným tělem složeným z dutých obratlů. Výsledek působil komicky – zvíře, které můžete vytáhnout do délky a ono se samo zase smrští. Kolegové ve Fatře byli nadšení a pustili se do prototypu.

Dětská osobnost se utváří i hračkou, proto jsem nikdy nepodceňovala, co do svých návrhů vložím.

Černá kočka s harmonikovým trupem získala domácké jméno Líba – autorka do ní vložila kousek sebe. Stala se okamžitým hitem a v roce 1964 získala Zlatý kahan i zlatou medaili na libereckém veletrhu. Šlo o historicky první ohebnou plastovou hračku svého druhu na světě, kterou si Niklová nechala patentovat.

Úspěch kocoura inspiroval celou sérii: lišky, beránky, tygříci, celá zoologická zahrada fantazie. Každé zvířátko přicházelo rozložené v krabici jako stavebnice – děti si je samy sestavovaly, čímž se stávaly spolutvůrci. Hračky útočily na všechny smysly: zářivé barvy, gumová vůně, pískání při stlačení.

Cesta na světovou výstavu

V roce 1967 doputovala fantazie české designérky až na Expo v Montrealu. Pro tuto příležitost vytvořila Verneovskou kolekci – sadu hraček inspirovaných romány Julese Verna. Mezi nimi vynikal vláček Pískáček s komínem, který při jízdě hvízdal jako skutečná lokomotiva.

Zatímco svět obdivoval československou vynalézavost, doma přišla další životní změna. V létě 1968, právě když chystala uvedení nových hraček, se narodila dcera Veronika. Šťastná událost uprostřed zlomového roku – v srpnu vtrhly do země okupační tanky.

I v době normalizace pokračovala v práci. Na počátku sedmdesátých let přišla s další revolucí: sedací nafukovací zvířata, která byla zároveň hračkou i nábytkem. Patent na tuto novinku získala v roce 1971.

Buvol, který přežil svou tvůrkyni

Prvním prototypem byl červený buvol, následovaný žirafou, slonem, nosorožcem i housenkou. Pestrobarevní kamarádi pro nejmenší – lehcí, měkcí, bezpeční, omyvatelní. Tvorové, kteří ožívali až díky dechu toho, kdo je nafoukl.

Když v roce 1973 sjel z výrobní linky první sériový buvol, měla za sebou neuvěřitelně plodné období. Stovky originálních návrhů, 9 patentů, 3 průmyslové vzory. Ještě důležitější bylo, kolik dětí si s jejími výtvory hrálo – i když většina netušila jméno autorky.

Její harmoniková zvířátka byla natolik geniální, že je okopírovali výrobci v nejméně 25 zemích. Desítky milionů dětí na různých kontinentech vyrůstaly s napodobeninami jejích nápadů. Pracovala v anonymitě za železnou oponou, přesto ovlivnila dětství po celém světě.

Koncem sedmdesátých let byla na vrcholu. Její hračky získávaly prestižní tituly Vynikající výrobek roku a označení Vybráno pro CID. V československých domácnostech a školkách byly všudypřítomné.

Přečtěte si také

Topinambur: Zapomenutá hlíza, která si získává srdce zahradníků i gurmánů

22. 5. 2026

Zapomenutá a opět objevená

V červnu 1981 náhle zemřela. Bylo jí pouhých 47 let. Tehdejší tisk věnoval jejímu odchodu minimální pozornost. Fatra ještě nějaký čas pokračovala ve výrobě podle jejích návrhů, ale postupně vše zmizelo z pultů – údajně kvůli novým bezpečnostním normám týkajícím se ftalátů v plastů.

Léta plynula v zapomnění. Děti z padesátých a šedesátých let dospěly a teprve s odstupem pochopily výjimečnost toho, co držely v rukou. Její syn Petr Nikl vyrostl v uznávaného výtvarníka a cítil potřebu připomenout maminčin odkaz.

Po roce 2000 se začal zvedat zájem o retro design. Figurky nalezené na půdách a v bazarech se staly sběratelskými artikly s cenami přesahujícími 45 000 korun. Ozvalo se volání po obnovení výroby a poctě autorce.

Triumf po třiceti letech

V dubnu 2010, v den jejích nedožitých 76. narozenin, se v pražském Uměleckoprůmyslovém museu otevřela retrospektiva 200 dm³ dechu. Název odkazoval na objem vzduchu v jednom buvolovi – na klíčový element jejích hraček.

Petr Nikl vytvořil pro maminku poetickou instalaci s průhlednými nafouknutými kostkami a míči, mezi nimiž se vznášelo sedmdesát procent všech jejích návrhů. Fatra k té příležitosti vyrobila limitovanou edici 700 červených buvolů.

O měsíce později putovala výstava do Paříže, kde v Louvru sklidila nadšení. Její plastoví buvoli, sloni a věčný kocour Líba se dostali do sbírek Musée des Arts Décoratifs v Paříži i newyorského MoMA.

V roce 2012 byla jako první žena uvedena do Síně slávy českého designu. Trvalo to třicet let od jejího odchodu, ale nakonec získala pocty, jaké si zasloužila. Z anonymní tovární návrhářky se stala mezinárodně uznávaná ikona designu.

Dnes se její originální hračky prodávají v aukcích za astronomické sumy. To, co kdysi vypadalo jako kus starého plastu určeného k vyhození, je nyní ceněným sběratelským artiklem. Paradoxní osud ženy, která celý život tvořila pro děti, ne pro sběratele.