Libuši Niklovou za jejího života nikdo neznal. Její plastová zvířátka se dnes prodávají za desítky tisíc

Dnes patří její výtvory mezi nejdražší sběratelské kousky z éry socialismu. Za života zůstávala v anonymitě, zatímco miliony dětí po celém světě si hrály s jejími revolučními hračkami. Příběh ženy, která vdechla duši obyčejnému plastu a změnila svět dětských hraček navždy.

Sklep ve Zlíně, listopad 1944. Desetiletá holčička objímá hadrovou panenku, zatímco nad městem duní spojenecká letadla. Tento okamžik strachu a útěchy formoval budoucí pohled malé Libuše na svět hraček – pochopila totiž, že i zdánlivě bezvýznamný předmět dokáže v kritické chvíli znamenat všechno.

Z tohoto poznání později vyrostla jedna z nejvýznamnějších, leč nejméně známých designérek dvacátého století. Žena, která proměnila průmyslový plast v milované společníky dětství a jejíž nápady okopírovali výrobci ve dvaceti pěti zemích světa. Přesto o ní dodnes ví jen málokdo.

Když plast začal snít

Poválečný Gottwaldov – tak se tehdy jmenovalo rodné město Libuše – hledal novou identitu. Baťova továrna se proměňovala podle komunistických představ, ale zároveň zde vznikaly překvapivě progresivní vzdělávací programy. Mezi nimi vynikl obor, který tehdy zněl téměř sci-fi: tvarování plastických hmot.

Patnáctiletá dívka se v roce 1949 přihlásila na uměleckoprůmyslovou školu právě kvůli tomuto oboru. Fascinovala ji představa, že z tekuté hmoty dokáže vymodelovat cokoliv. Zatímco spolužáci vyřezávali tradiční dřevěné loutky, ona experimentovala s materiálem budoucnosti – pružným, barevným a nepředvídatelným.

Plast v jejích rukou občas ztvrdl předčasně, jindy se rozplynul v beztvarou kaši. Učila se metodou pokus-omyl, protože zkušených odborníků bylo málo. Přesto v tom viděla obrovský potenciál – lehký materiál, který vydrží ve vodě, snese hrubé zacházení a dá se vyrábět v zářivých barvách. Ideální pro svět dětí.

Mezi stroji a kaučukem

Po dokončení studia v roce 1953 nastoupila devatenáctiletá absolventka do břeclavského Gumotexu. Ocitla se daleko od domova, v továrně plné hlučných lisů a intenzivního zápachu vulkanizované gumy. Mladá tichá žena mezi zkušenými techniky musela tvrdě bojovat o respekt.

Její první sériově vyráběný kусek – figurka Hurvínka – znamenal průlom. Z papírového náčrtku se stala hmatatelná věc, kterou si děti mohly odnést domů. Následovaly další: pískací kočičky, králíčci, pejsek Alík. Každý kus procházel komplikovaným procesem – vylisování, ruční nabarvení latexovými barvami, osazení pískacím mechanismem.

Ke konci padesátých let rozšířila portfolio o sérii figurek představujících různá povolání. Chtěla inspirovat děti, aby si dokázaly představit sebe sama v jakékoli roli – od lékaře po zdravotní sestřičku. Hračka pro ni nebyla jen zábava, ale nástroj formování osobnosti.

V roce 1958 se provdala za spolužáka Františka Nikla, malíře. Dva umělci pod jednou střechou sdíleli vášeň pro krásu a experimentování. O dva roky později se narodil syn Petr – událost, která ještě prohloubila její porozumění dětskému světu.

Revoluční nápad ze splachovadla

Rok 1961 přinesl změnu. Výpověď v Gumotexu a návrat blíž domovu – do Fatry Napajedla. Tady měla konečně prostor pro odvážnější projekty. Začala s nafukovací slepičkou (1963), kterou děti mohly vzít do vany. Ale skutečný převrat měl teprve přijít.

Inspirace přišla z nečekaného místa – z harmonikovе hadice ve splachovacím záchodě. Ta ohebná trubka, která se roztahovala a smršťovala, ji přivedla na geniální myšlenku. Co kdyby takový princip aplikovala na hračku?

Vzala tužku a načrtla kočku s dlouhým pružným tělem složeným z dutých obratlů. Výsledek působil komicky – zvíře, které můžete vytáhnout do délky a ono se samo zase smrští. Kolegové ve Fatře byli nadšení a pustili se do prototypu.

Dětská osobnost se utváří i hračkou, proto jsem nikdy nepodceňovala, co do svých návrhů vložím.

Černá kočka s harmonikovým trupem získala domácké jméno Líba – autorka do ní vložila kousek sebe. Stala se okamžitým hitem a v roce 1964 získala Zlatý kahan i zlatou medaili na libereckém veletrhu. Šlo o historicky první ohebnou plastovou hračku svého druhu na světě, kterou si Niklová nechala patentovat.

Úspěch kocoura inspiroval celou sérii: lišky, beránky, tygříci, celá zoologická zahrada fantazie. Každé zvířátko přicházelo rozložené v krabici jako stavebnice – děti si je samy sestavovaly, čímž se stávaly spolutvůrci. Hračky útočily na všechny smysly: zářivé barvy, gumová vůně, pískání při stlačení.

Cesta na světovou výstavu

V roce 1967 doputovala fantazie české designérky až na Expo v Montrealu. Pro tuto příležitost vytvořila Verneovskou kolekci – sadu hraček inspirovaných romány Julese Verna. Mezi nimi vynikal vláček Pískáček s komínem, který při jízdě hvízdal jako skutečná lokomotiva.

Zatímco svět obdivoval československou vynalézavost, doma přišla další životní změna. V létě 1968, právě když chystala uvedení nových hraček, se narodila dcera Veronika. Šťastná událost uprostřed zlomového roku – v srpnu vtrhly do země okupační tanky.

I v době normalizace pokračovala v práci. Na počátku sedmdesátých let přišla s další revolucí: sedací nafukovací zvířata, která byla zároveň hračkou i nábytkem. Patent na tuto novinku získala v roce 1971.

Buvol, který přežil svou tvůrkyni

Prvním prototypem byl červený buvol, následovaný žirafou, slonem, nosorožcem i housenkou. Pestrobarevní kamarádi pro nejmenší – lehcí, měkcí, bezpeční, omyvatelní. Tvorové, kteří ožívali až díky dechu toho, kdo je nafoukl.

Když v roce 1973 sjel z výrobní linky první sériový buvol, měla za sebou neuvěřitelně plodné období. Stovky originálních návrhů, 9 patentů, 3 průmyslové vzory. Ještě důležitější bylo, kolik dětí si s jejími výtvory hrálo – i když většina netušila jméno autorky.

Její harmoniková zvířátka byla natolik geniální, že je okopírovali výrobci v nejméně 25 zemích. Desítky milionů dětí na různých kontinentech vyrůstaly s napodobeninami jejích nápadů. Pracovala v anonymitě za železnou oponou, přesto ovlivnila dětství po celém světě.

Koncem sedmdesátých let byla na vrcholu. Její hračky získávaly prestižní tituly Vynikající výrobek roku a označení Vybráno pro CID. V československých domácnostech a školkách byly všudypřítomné.

Zapomenutá a opět objevená

V červnu 1981 náhle zemřela. Bylo jí pouhých 47 let. Tehdejší tisk věnoval jejímu odchodu minimální pozornost. Fatra ještě nějaký čas pokračovala ve výrobě podle jejích návrhů, ale postupně vše zmizelo z pultů – údajně kvůli novým bezpečnostním normám týkajícím se ftalátů v plastů.

Léta plynula v zapomnění. Děti z padesátých a šedesátých let dospěly a teprve s odstupem pochopily výjimečnost toho, co držely v rukou. Její syn Petr Nikl vyrostl v uznávaného výtvarníka a cítil potřebu připomenout maminčin odkaz.

Po roce 2000 se začal zvedat zájem o retro design. Figurky nalezené na půdách a v bazarech se staly sběratelskými artikly s cenami přesahujícími 45 000 korun. Ozvalo se volání po obnovení výroby a poctě autorce.

Triumf po třiceti letech

V dubnu 2010, v den jejích nedožitých 76. narozenin, se v pražském Uměleckoprůmyslovém museu otevřela retrospektiva 200 dm³ dechu. Název odkazoval na objem vzduchu v jednom buvolovi – na klíčový element jejích hraček.

Petr Nikl vytvořil pro maminku poetickou instalaci s průhlednými nafouknutými kostkami a míči, mezi nimiž se vznášelo sedmdesát procent všech jejích návrhů. Fatra k té příležitosti vyrobila limitovanou edici 700 červených buvolů.

O měsíce později putovala výstava do Paříže, kde v Louvru sklidila nadšení. Její plastoví buvoli, sloni a věčný kocour Líba se dostali do sbírek Musée des Arts Décoratifs v Paříži i newyorského MoMA.

V roce 2012 byla jako první žena uvedena do Síně slávy českého designu. Trvalo to třicet let od jejího odchodu, ale nakonec získala pocty, jaké si zasloužila. Z anonymní tovární návrhářky se stala mezinárodně uznávaná ikona designu.

Dnes se její originální hračky prodávají v aukcích za astronomické sumy. To, co kdysi vypadalo jako kus starého plastu určeného k vyhození, je nyní ceněným sběratelským artiklem. Paradoxní osud ženy, která celý život tvořila pro děti, ne pro sběratele.