Plechová hračka Tatra unesla i menší dítě. Dnes po ní lační sběratelé
Foto: By RomanM82 - Own work, CC BY-SA 4.0 Creative Commons
3 min
Na první pohled to vypadá jako obyčejná stará hračka, která desítky let ležela někde na půdě mezi lyžáky, vánočními ozdobami a krabicí od mixéru ETA. Velké plechové náklaďáky Tatra 138 a Tatra 148. Hračky, které za socialismu vlastnil skoro každý druhý kluk. Tahaly písek po pískovištích, vozily kameny, přežily schody, déšť i brutální zacházení malých stavbařů.
Reklama
Dnes za ně sběratelé nabízejí částky, za které by si člověk v osmdesátých letech koupil půlku obýváku.
Legendární plechové Tatry vyráběla firma KDN – Kovodružstvo Náchod – a právě její modely se dnes staly doslova ikonou československého designu. Nebyla to malé autíčka do vitríny. Hračky to byly obrovské, těžké a téměř nezničitelné. Dítě si na ně mohlo sednout, tahat je za provázek přes celé sídliště a auto pořád fungovalo. Působily skoro jako skutečný náklaďák zmenšený pro dětský svět.
A možná právě proto dnes vyvolávají tak silnou nostalgii.
Zachovalý stav rovná se tisíce korun
Lidé, kteří si s nimi hráli v sedmdesátých a osmdesátých letech, dnes často procházejí internetové aukce a snaží se koupit přesně ten model, který kdysi dostali pod stromeček. Jenže tady přichází problém. Většina těch aut nepřežila v dobrém stavu. Děti je milovaly až příliš intenzivně. Otloučené kabiny, ulomené korby, rez, chybějící kola nebo přetřené barvy jsou dnes běžné.
Pokud někdo doma objeví Tatru 138 nebo 148 v původním stavu, bez větší koroze, s kompletními díly a ideálně ještě v originální krabici, může být velmi příjemně překvapený. Sběratelé za takové kousky bez problémů nabízejí deset až patnáct tisíc korun. Někdy i více, pokud jde o vzácnější variantu nebo výjimečně zachovalý vzhled. Někteří milovníci retra za starý socialistický náklaďák opravdu zaplatí částku odpovídající menší dovolené u moře.
Když oprava, tak citlivá
Největší hodnotu mají hlavně původní kusy bez amatérských oprav. Jakmile někdo v devadesátých letech natřel kabinu štětkou na zeleno nebo nahradil kola z jiného auta, cena padá dolů. Sběratelé totiž chtějí autenticitu. Chtějí přesně ten stroj, který kdysi stál ve výloze Domu hraček.
Je fascinující, jak se z obyčejné dětské věci může stát sběratelský artefakt. Za socialismu to byla prostě hračka. Něco, co stálo v koutě dětského pokoje vedle stavebnice Merkur a krabice céček. Nikdo tehdy nepřemýšlel o investici. Rodiče byli hlavně rádi, že to něco vydrží.
Čas ale proměnil obyčejné věci v relikvie minulosti. A tak dnes lidé otevírají sklepy, půdy a staré skříně s trochu jiným pocitem než dřív. Protože nikdy nevědí, jestli mezi starými bruslemi a dekami neleží malý plechový poklad z dob Československa.
A někde tam možná pořád čeká stará Tatra, která kdysi vozila písek po pískovišti – a dnes má cenu dvanácti tisíc korun.
