Všechny cesty vedou do Říma. Zdá se, že za starého Říma šlo stavění dálnic a silnic lépe než dnes
Antičtí Římané byli skutečnými mistry ve stavbě silnic a dálnic. Hustá síť komunikací měřila více než 400 000 km a propojovala 113 římských provincií. Některé cesty a silniční mosty se dochovaly dodnes a slouží jako turistické atrakce.
Římané jako starověcí mistři silničáři
Rozsáhlá komunikační síť neměla v antickém světě konkurenci
Rčení „všechny cesty vedou Říma“ dobře popisuje rozsáhlý systém antických komunikací. V době největší slávy říše vedlo z hlavního města 29 širokých vojenských dálnic, které se větvily do 372 velkých silnic a propojovaly 113 římských provincií. Celková délka těchto tras dosahovala více než 400 000 km, z toho bylo více než 80 500 km vydlážděno. Důvodem výstavby římských silnic bylo udržení a rozvoj římského státu, zejména rychlý pohyb armád a jejich zásobování, dále také pohyb úředníků a obchodního zboží.
Významné trasy propojovaly celou říši
První a nejznámější z velkých římských dálnic, Via Appia, začala být budována v roce 312 př. n. l. a propojovala Řím s jihem Itálie. Začátkem 2. století př. n. l. vedly z Říma další čtyři dálnice – Via Aurelia, Via Flaminia, Via Valeria a Via Latina. Další významnou trasou byla Via Domitia, první spojnice mezi Itálií a Hispánií, která vedla z Urgena do Narbonu. A také Via Egnatia, která se vinula přes Albánii, Makedonii, Řecko a část Turecka.
Ve slavném itineráři císaře Antonia stojí tento vyčerpávající popis římské komunikační sítě: „S výjimkou některých odlehlých částí, jako je Británie severně od zdi [myšlen Hadriánův val], Dacie a určité provincie na východ od Eufratu, je celá říše protknutá těmito cestami. Stěží existuje okres, kam bychom mohli vyslat římského úředníka, ať už civilního nebo vojenského, a kde bychom nenašli silnice. Dosahují zdí v Británii; vedou podél Rýna, Dunaje a Eufratu a pokrývají jako síť všechny vnitřní provincie impéria.“
Dvě tisíciletí a pořád stojí – v čem jsou lepší než dnešní silnice?
Římské silnice jsou dokladem obrovské vyspělosti římské civilizace. Z inženýrského hlediska byly dokonalé – vyznačovaly se přímostí, pevnými základy a skvělým odvodněním.
Tvořilo je několik vrstev materiálu a kvalitní beton
Původně byly římské cesty prašné a v době dešťů blátivé. To však nemohlo být dostatečné pro zajištění rychlého přesunu a zásobování římských legií čítajících tisíce mužů. Od 4. století proto začalo postupné přestavování těchto cest v široké zpevněné silnice. V místě cesty bylo vykopáno široké koryto, jehož povrch byl nejprve udusán. Následovala vrstva zhutněného hrubého štěrku, poté zhutněná vrstva jemnější štěrkové frakce a následně vrstva betonu, která sloužila k vyrovnání povrchu do roviny. Římský beton byl velmi kvalitní a připomínal dnešní betonové směsi. Vyráběl se z pucolánu (sopečného popela) a vápna.
Povrch byl precizně vydlážděný a vyspádovaný
Finální pochozí vrstva byla tvořena dlažebními kostkami z čediče (sopečná vyvřelina), které do sebe přesně zapadaly. Aby na cestách nestála voda, byl povrch vyspádován do oblouku od středu cesty k jejím okrajům. Kraj silnice zpevňoval kamenný obrubník. Mimořádnou dlouhověkost cest zajišťoval beton, který sloužil jako pojivo dlažebních kostek. Cementová hmota se sice časem vydrolila, ale kamenné dláždění drží dodnes.
![Cesta byla vydlážděná](https://www.nespechej.cz/uploads/image-gallery/800x800_shrink_only/444-image-2023-03-14-13-34-45.jpg)
Šířku silnic striktně nařizoval zákon
Šířku římských silnic ustavoval „zákon dvanácti desek“, který vznikl okolo roku 450 př. n. l. Každá veřejná cesta musela měřit na šířku alespoň 8 římských stop (cca 2,5 metru). Později však dosahovaly veřejné venkovské silnice šířky 12 stop, aby mohly bez omezení vedle sebe projet dva dvoukolové vozy.
Via Appia, nejdelší a nejslavnější z antických cest
Historie její výstavby
Via Appia byla první z velkých římských dálnic vedoucích z Říma. Její stavbu zahájil v roce 312 př. n. l. cenzor Appius Claudius Caesus, po kterém cesta získala své jméno. Prvotním cílem stavby bylo propojit hlavní metropoli s městem Capua, které leží necelých 200 km jižně od Říma. Postupně byla Via Appia rozšiřována a až v roce 191 př. n. l. dosáhla přístavu Brindisi na úplném jihu Itálie, kde se napojila na silnici Via Latina. Via Appia dosahovala šířky v průměru 20 římských stop (cca 6 metrů). Po dokončení měřila úctyhodných 563 km a stala se jednou z nejdůležitějších tepen říše a pomyslnou branou na východ. Římští básníci Horác a Statius silnici oslavovali ve svých dílech a nazvali ji „longarum regina viarum“ neboli „královna dálnic“.
Zajímavosti
- Julius Caesar se v roce 66 př. n. l. stal jejím kurátorem, a aby získal rozhodující volební hlasy, půjčil si značnou částku na její obnovu.
- Nejpozoruhodnější z legend, která se váže k Via Appia, praví, že se hned za branami Říma na této cestě zjevil Ježíš prchajícímu svatému Petrovi. „Quo vadis, Domine?“ (Kam kráčíš, Pane?) zeptat se Petr Ježíše a Ježíš mu odpověděl: „Venio iterum crucifigi.“ (Přicházím se dát podruhé ukřižovat.). Petr se zastyděl a vrátil se do města, kde byl zajat a ukřižován.
- Okolí Via Appia bylo oblíbeným místem výstavby hrobek a katakomb, z nichž mnohé dodnes stojí, včetně mauzolea Cecilie Metella, katakomby San Callisto a katakomby sv. Šebestiána.