Na jedné straně osobní hygiena, na druhé tristní hygienické podmínky socialistických prodejen a stravovacích provozů
Foto: alexlmx / Depositphotos
4 min
Myli jsme se, koupali a prali, ačkoliv to bylo občas velmi náročné, ale jak jsme na tom byli s hygienou v prodejnách potravin, bufetech a restauracích? Koupání a mytí nebylo za minulého režimu zdaleka tak jednoduché jako dnes. Nyní stačí otočit kohoutkem a teče teplá voda kdykoliv a kdekoliv. Pro dnešní generace samozřejmost a jiná možnost nepředstavitelná.
Reklama
Osobní hygiena a praní v domácnostech
Vesničané nebo lidé z městysů, kteří obývali starší domky, měli většinou zavedenou do domu vodu pouze studenou. Pokud vůbec. Také městské byty 3. kategorie měly pouze studenou vodu, která tekla ze společného kohoutku na pavlači. Ke koupání bylo třeba vodu ohřát ať už v hrncích na sporáku, nebo na kamnech nebo třeba v kotli, pod kterým se topilo. Takto těžce získaná teplá voda posloužila ke koupání celé rodiny. Šli jeden po druhém od nejmladších dětí po otce rodiny. V zimě se také často přenášela plechová vana do nejteplejší místnosti, kterou bývala kuchyně. Takové koupání probíhalo jednou týdně v sobotu. Běžné omývání obličeje a těla probíhalo ve studené vodě. Prádlo se pralo v neděli, ať už na valše, nebo v pračce. V bytech na nových sídlištích byla situace zcela odlišná. Teplá voda tekla denně. Vodou se šetřit nemuselo, byla velmi levná a koupali se všichni denně v plně napuštěných vanách. Pralo se v elektrických pračkách, později poloautomatických a automatických.
Čím jsme se myli a v čem jsme prali
- Myli jsme se tuhými mýdly, tekutá neexistovala. Možná si ještě vybavíte mýdlo Šeřík, Speik, Elide, Zelené jablko nebo Jaro. Šampon byl nejoblíbenější březový, třeba DIXY, ale používal se i vajíčkový, zásadně se neřešil typ vlasů, na které je vhodný. Jeden šampon pro celou rodinu.
- Na praní se používalo mýdlo s jelenem, prací prášky Namo, Tix, Azur, Batul, Biomat nebo třeba Merkur.
Hygiena v prodejnách a místech veřejného stravování aneb Když mi chutná, je mi všechno putna
Jak říká průvodce dokumentu o hygieně potravin.: „Jsme národ kulturní. Myjeme se ráno, večer, čistíme si zuby...“ Ve spotřebě mýdel, šamponů a pracích prostředků jsme se řadili mezi vyspělé státy světa, ale jaká byla realita ve stravovacích provozech a prodejnách?
Kdyby dnešní hygienici zavítali do tehdejších prodejen, pravděpodobně by všechny rychle uzavřeli. Část nebyla vůbec vybavená pitnou vodou, prodavači si měnili pláště jednou týdně a vesele se na nich množily tisíce bakterií. Na potraviny se nepoužívaly rukavice, prodavačky se střídavě dotýkali potravin a peněz. Lahve mléka a bedny housek běžně stojící před prodejnami volně na prašné ulici, maso volně visící v prodejně, bez umístění do chladících pultů. Masna plná smradu z rozkládající se krve, která zatekla do spár a nikdo ji nevytřel.
Špinavé ubrusy v hospodách plné popela a vajglů, neodnesené talíře se zbytky jídla, špatně vymyté sklenice v bufetech.
V obchodech přímo na pultech talíře s nezakrytým, nechlazeným salátem a lahůdkami, praktiky jako mazání dat spotřeby z mléka nebo odpor k vytírání mléka, které vyteklo z propíchnutého igelitového sáčku a zateklo do všech koutů, takže po několika dnech páchla celá prodejna.
Je libo mořský jazyk, rybí polévku nebo smaženého candáta za 3,50 Kč? Proč ne. V roce 1962 v bufetu na Václaváku běžná věc. Plno lidí, všem chutná, že leží nebalené příbory na jedné hromadě a každý je osahá, když si je bere? Nevadí. Podlaha plná odpadků? Nevadí. Dveře na toalety černé od špíny stejně tak, jako interiér provozovny? Nevadí. Nad slovy vypravěče zůstává rozum stát: „Na dívání se kolem čas nemáme. Když mi chutná, je mi všechno putna. V krčmách na břehu moře konečně taky nezametají pětkrát denně. Všude nemůže být jednička. Sem se chodí pro tu exotiku.“
A jak by chutnalo vám?
