Tato „zdravá“ voda z obchodu tělu spíš škodí. Přitom ji pije půlka národa

Balené vody propagované jako nejčistší a nejjemnější mohou při dlouhodobé konzumaci tělu škodit. Chybí jim totiž minerály, které organismus potřebuje – a voda z kohoutku je často překvapivě lepší volbou.

Když procházím regálem s balenými vodami, všímám si, jak často sáhnu po té s nápisem „lehká nebo čistá„ pramenitá voda. Dlouho jsem věřila, že čím méně toho ve vodě je, tím lépe. Jenže po hlubším zkoumání tématu musím přiznat, že realita je mnohem složitější – a v lecčems i znepokojivá.

Co vlastně znamená „čistá voda„

Pod pojmem velmi slabě mineralizovaná voda se skrývají produkty s obsahem rozpuštěných látek (TDS) často pod 50 mg/l. Vápník v nich dosahuje hodnot kolem 5–20 mg/l, hořčík jen 1–5 mg/l. Pro srovnání: Světová zdravotnická organizace doporučuje minimálně 20–30 mg/l vápníku a 10–20 mg/l hořčíku v pitné vodě. Tyto vody buď procházejí rozsáhlou filtrací (například reverzní osmózou), nebo pocházejí ze zdrojů s přirozeně extrémně nízkou mineralizací.

Problém není v tom, co taková voda obsahuje, ale v tom, co jí chybí. Hypotonická voda – tedy voda s velmi nízkou koncentrací rozpuštěných látek – má tendenci nasávat minerály z prostředí s vyšší koncentrací. V našem těle to znamená z buněk a tkání.

Vědecké důkazy existují

Není to jen teorie. Zpráva WHO z roku 2009 nazvaná Nutrients in Drinking Water jasně varuje před dlouhodobou konzumací demineralizované vody. Epidemiologické studie z Ruska, Slovenska, Finska i USA opakovaně prokázaly souvislost mezi pitím měkké vody a zvýšeným rizikem kardiovaskulárních onemocnění či hypertenze.

Pitná voda je významným zdrojem esenciálních minerálů, uvádí zpráva WHO. A právě tento zdroj si mnozí z nás nevědomky odepírají volbou nejčistší možné varianty.

Tělo platí daň

Biochemie je v tomto případě nemilosrdně jednoduchá. Ledviny se při konzumaci minerálně chudé vody snaží udržet elektrolytovou rovnováhu, což je vystavuje zbytečné zátěži. Tělo ztrácí minerály močí ve snaze vyrovnat osmotický tlak. Výsledkem může být negativní bilance vápníku a hořčíku – a s ní spojené problémy jako svalové křeče, únava nebo v dlouhodobém horizontu oslabení kostí.

Zajímavé je, že část české populace podle průzkumů trpí nedostatkem hořčíku. Pokud se člověk spoléhá na vodu, která tento minerál prakticky neobsahuje, a zároveň nemá ideálně vyváženou stravu, riziko deficitu roste.

Překvapivý vítěz: kohoutek

A teď ta možná nejpřekvapivější informace. Voda z veřejného vodovodu v mnoha českých městech obsahuje přirozeně dostatečné množství minerálů – často v rozmezí, které WHO považuje za optimální. Zatímco balená voda s nízkou mineralizací je „prázdná, kohoutková voda bývá plná toho, co tělo potřebuje.

Nemluvě o ekologickém a ekonomickém aspektu. Žádné plastové lahve, žádné zbytečné náklady na transport. Je to určitá ironie – roky nám opakují, jak je voda z kohoutku plná chlóru, zatímco skutečný problém se může skrývat v reklamou opěvovaných PET lahvích.

Marketing versus realita

Slova jako lehká, jemná nebo čistá evokují zdraví a nezávadnost. Jenže evropská legislativa nestanovuje minimální limity pro obsah prospěšných minerálů – zaměřuje se především na absenci škodlivin. To umožňuje prodávat vodu s téměř nulovým obsahem minerálů jako zdravou volbu.

WHO přitom doporučuje jasné hodnoty. Voda s TDS pod 100 mg/l by podle odborníků neměla být dlouhodobě hlavním zdrojem pitné vody. Tato informace se však na etiketách balených vod běžně neobjevuje.

Neznamená to, že bychom měli balené vody zcela zatratit. Kojenecké vody mají své opodstatnění pro nejmenší děti, jejichž ledviny ještě nezvládají zpracovat vyšší mineralizaci. Problém nastává, když tyto vody dlouhodobě konzumují dospělí v domnění, že dělají něco pro své zdraví.

Možná je čas přestat věřit marketingovým slibům a začít číst etikety. Nebo ještě lépe – pustit si vodu z kohoutku a zjistit, co vlastně teče v našem městě. Odpověď by mohla být příjemným překvapením.