Takhle vytápějí domy v Koreji už 2 000 let: Bez radiátorů a ani v minus dvaceti jim není zima.
Foto: Pexels
3 min
Představte si dům, kde nikde nevisí radiátor a uprostřed místnosti nehoří kamna. Přesto v něm zůstává příjemně i tehdy, když venku mrzne. Korejci takto žijí už více než dva tisíce let. Jejich systém přežil staletí a dodnes inspiruje moderní stavitele.
Reklama
Dům, který hřeje zespodu
Při vytápění budov se obvykle myslí na to, jak ohřát vzduch. V tradičních korejských domech se k problému přistupuje opačně. Teplo nevychází ze stěn, ale z podlahy, a odtud se postupně rozlévá do celého prostoru. Lidé tak nesedí vedle zdroje tepla, ale přímo na něm.
Systému se říká ondol a patří k domům zvaným hanok. Jihokorejské zdroje uvádějí, že jeho první podoby se objevily před více než dvěma tisíciletími. Způsob provedení se v průběhu času proměňoval, základní myšlenka však zůstala nezměněna.
Teplo, které stoupá od povrchu podlahy, se šíří hlavně sáláním. V místnosti vzniká pocit rovnoměrného tepla, jaký běžný radiátor u zdi nabídne jen těžko. Zásadní roli má i tepelná setrvačnost materiálu: jakmile se podlaha prohřeje, uvolňuje energii ještě dlouho poté, co oheň dohoří.
Jak dlouho podlaha teplo drží, ale není dané předem. Záleží na kvalitě konstrukce, izolaci domu i množství spáleného paliva. Tradiční řešení proto automaticky neznamená nižší spotřebu energie.
Oheň z kuchyně a kouř pod kameny
Ondol byl zpočátku těsně spojen s vařením. Oheň, na kterém se připravovalo jídlo, zároveň ohříval sousední místnosti, takže jeden zdroj tepla sloužil dvěma účelům.
Žár a kouř putovaly soustavou kanálů ukrytých pod podlahou a mířily ke komínu. Cestou předávaly energii kamenům a dalším materiálům, z nichž byla podlaha složena. Ty si část tepla uložily a pomalu ho vracely do místnosti.
Systém ovlivnil i každodenní život. Protože byla podlaha teplá, členové domácnosti na ní jedli, seděli i spali. Podlaha se tak stala středobodem celého interiéru, nikoli jen plochou, po které se chodí.
Od kouřovodů k trubkám s vodou
V moderních korejských domech vystřídaly původní kouřové kanály trubky pod podlahovou krytinou, jimiž proudí teplá voda. Existují i varianty, které podlahu ohřívají elektřinou. Měnila se také bezpečnost: ve 20. století se od spalování dřeva a uhelných briket upouštělo mimo jiné proto, že netěsnosti ve starších podlahách mohly vést k úniku oxidu uhelnatého.
Princip ale zůstal stejný. Teplo přichází z podlahy a prostor se nevytápí jen radiátory na stěnách. Ondol je proto srovnatelný s dnešním podlahovým vytápěním, jaké se používá i v evropských domech.
Moderní podlahovku lze spojit například s tepelným čerpadlem. Voda o nižší teplotě pak umí zajistit rovnoměrné rozložení tepla a úsporný provoz. Výsledek ale záleží na izolaci budovy, teplotě vody, zdroji tepla a regulaci. Při rekonstrukci mohou být navíc nutné rozsáhlé stavební práce.
Staré řešení, které se nedá napodobit doma
Tradiční ondol s ohništěm a kouřovody není nic, co by se dalo zkusit svépomocí. Kvůli kouři, ohni a riziku oxidu uhelnatého vyžaduje odborný návrh a profesionální instalaci.
Za dvě tisíciletí prošel technologickým vývojem, ale jeho jádro zůstává stejné: ohřátá podlaha, která teplo předává celé místnosti. Možná tak stojí za otázku, zda nejlepší nápady na vytápění nevznikly už dávno, a my jim dnes jen dáváme novou podobu.
