Sousedka z patra nade mnou zpívá v koupelně operní árie. Vtipně jsem se jí pomstila

Každé ráno ve čtvrt na sedm. Jako hodinky. Paní Nováková z třetího patra rozezní celý panelák svým sopránem. Zpočátku jsem si myslela, že pouští rádio. Pak jsem zjistila, že to zpívá ona. Jednoho dne už mi ruply nervy a sáhla jsem po zbraních, které měly situaci vyřešit jednou provždy. Jenže to jsem ještě netušila, co všechno se rozjede.

Ranní budíček, o který jsem se neprosila

Bydlím ve druhém patře panelového domu a mám ráda klid. Ne že bych byla nějaká poustevnice, ale ráno potřebuju aspoň dvacet minut ticha, než vůbec dokážu mluvit. Takže když se nad mojí hlavou každé ráno rozezní Tosca nebo Bohéma v plné síle, není to úplně ideální start nového dne.

Zpočátku jsem si říkala, že to snad nemůže trvat věčně. Že paní Nováková možná trénuje na nějaké konkrétní vystoupení. Ale po třech týdnech jsem pochopila, že trénink je permanentní. A že můj strop je bohužel dost tenký na to, aby každý tón pronikl až do mé ložnice.

Zkoušela jsem to ignorovat. Dávala jsem si polštář na hlavu. Pouštěla jsem si vlastní hudbu. Nic nepomohlo. Ta žena měla hlas jako siréna a zjevně nekonečné plíce.

Když diplomacie selže

Jednou jsem ji potkala na chodbě a zkusila jsem to po dobrém. Usmála jsem se, pochválila její talent a nenápadně zmínila, že ty ranní hodiny jsou trochu… intenzivní. Paní Nováková se na mě podívala, jako bych jí řekla, že dýchá moc hlasitě.

Umění nečeká, slečno. Hlasivky je potřeba rozcvičit, jinak by to nešlo. A koupelna má nejlepší akustiku.

Takže jsem to vzdala. A pak přišlo to osudové ráno, kdy jsem se probudila ve čtvrt na sedm do árie z Madame Butterfly a něco ve mně prostě prasklo.

Plán pomsty

Sedím v kuchyni s kávou, poslouchám sopránové tryskání shora a najednou mě to napadne. Mám v počítači stažený playlist, který mi kdysi dal kamarád – death metal. Nikdy jsem to moc neposlouchala, ale teď mi to přišlo jako přesně ten správný nástroj pomsty.

Čekala jsem do dalšího rána. Nastavila jsem si budík na šest čtyřicet. A když ve čtvrt na sedm začala paní Nováková svůj ranní koncert, já jsem vzala reproduktor, postavila ho na židli v koupelně přímo pod strop a pustila Cannibal Corpse na maximum.

Efekt byl okamžitý. Operní árie ustala během pěti vteřin. Já jsem se spokojeně usmála, dolila si kafe a čekala, co se bude dít.

Když se plán trochu vymkne kontrole

To, co se stalo potom, jsem nečekala. Asi po minutě někdo zběsile zatloukl na moje dveře. Otevřela jsem a před dveřmi stál pan Svoboda ze spodního patra, v pyžamu, celý bledý.

Co to sakra děláte?! Manželka myslela, že nás někdo vraždí! Málem zavolala policii!

V tu chvíli jsem si uvědomila, že se zvuk stoupačkami nenese jen směrem nahoru, ale i dolů. A death metal takhle brzy ráno zní pro neznalého člověka opravdu jako masakr v přímém přenosu.

Než jsem stihla cokoli vysvětlit, na chodbu vyšla paní Nováková. V županu, s ručníkem na hlavě a s výrazem ženy, která právě zažila kulturní šok.

To jste vy?! Vy jste to pouštěla?!

A pak přišla paní Svobodová zdola, taky v županu, s telefonem v ruce. A pak pan Kovář, další soused z prvního patra, kterého ten humbuk viditelně také vyplašil. Najednou jsme tam stáli všichni na chodbě a rozjela se hádka, jakou náš dům ještě nezažil.

Sousedská válka na chodbě

Paní Nováková křičela, že jsem barbarská. Pan Svoboda křičel, že kvůli mně málem dostal infarkt. Paní Svobodová křičela, že tohle je obytný dům a ne koncertní síň. A pan Kovář se ptal, jestli vůbec víme, kolik je hodin.

Já jsem stála uprostřed toho chaosu a najednou mi to přišlo absurdně vtipné. Všichni jsme tam stáli v pyžamech, křičeli na sebe a nikdo vlastně nevěděl, kdo začal.

Tak jsem se nadechla a řekla nahlas:

Paní Nováková zpívá každé ráno ve čtvrt na sedm operní árie. Jen jsem jí chtěla dát vědět, že to není úplně příjemné. Takže jsem pustila metal. A ano, uvědomuju si, že to možná nebyl nejlepší nápad.

Chvíli bylo ticho. Pak se pan Svoboda podíval na paní Novákovou.

Vy zpíváte každé ráno? Já myslel, že to pouštíte z rádia…

Paní Nováková zrudla. A pak se stalo něco neočekávaného – paní Svobodová se začala smát. Pak se přidal pan Kovář. A nakonec i já.

Mír uzavřený přes absurditu

Nakonec jsme se dohodli. Paní Nováková bude zpívat až po osmé hodině. A já už nikdy nepustím death metal přes reproduktor na plné pecky.

Když jsem se vracela zpátky do bytu, paní Nováková za mnou zavolala:

Příště, když vám budu vadit, prostě zaklepejte.

Usmála jsem se. Možná to nebyla ta nejdiplomatičtější pomsta, ale fungovala. A taky jsem zjistila, že death metal dokáže sjednotit celý dům – i když úplně jinak, než jsem čekala.

Teď už paní Nováková zpívá až po snídani. Já jsem ten svůj drsný playlist smazala, stejně to neposlouchám. Ale pan Svoboda mi dodnes na chodbě říká metalová slečna. Beru to s humorem.

pozn. redakce: Tento příběh vychází ze skutečné události. Použité fotografie a videa mají pouze ilustrační charakter. Zažili jste něco podobného? Pošlete nám prosím svůj příběh do redakce.