Jsem obézní, a přesto jsem našla muže snů. Toto chci vzkázat všem boubelkám

Stojím před zrcadlem a tahám si tričko přes boky. Zase. Pošesté za posledních pět minut. Martin čeká venku v autě, jedeme na grilovačku k jeho kamarádům, a já tady řeším, jestli materiál není moc průsvitný. Jestli se z něho nebudou valit faldy, až si sednu. Jestli…

„Kláro, jedem nebo co?“ volá od dveří.

Beru si svetr. V červenci. Protože svetr všechno schová.

Když jsem byla malá, nikdo mi neříkal tlustá

Bylo to horší. Říkali mi „statná“. „Košatá“. „No, holka do nepohody.“ Mamka mi kupovala oblečení o dvě čísla větší a já jsem v tom vypadala jako v pytli. Spolužačky ve třinácti řešily, jestli si vzít legíny nebo sukni. Já jsem řešila, jestli se vůbec svléknu na tělocvik.

První dietu jsem držela v patnácti. Pak druhou. Pak třetí. Zhubla jsem, zase přibrala, zhubla víc, přibrala ještě víc. Jo-jo efekt, o kterém všichni mluví, ale nikdo vám neřekne, jak vás to psychicky rozmělní. Jak si pak připadáte jako totální selhání, když stojíte před ledničkou ve tři ráno a cpete se sýrem, protože jste celý den jedla jenom salát a máte takový hlad, že byste snědla i tu ledničku samotnou.

Ve dvaceti jsem vážila 95 kilo při 168 centimetrech. Nebyla jsem nemocná. Krevní testy v pořádku, tlak taky. Jenže to nikdo neřešil. Vadilo jim, jak vypadám.

Randění? Spíš ponižování

První kluk, se kterým jsem strávila noc, mi druhý den napsal, že to byla chyba. Že byl opilý. „Sorry, ale nejsi můj typ.“ Druhý se mnou chodil tři měsíce a po celou dobu mě nechtěl představit kamarádům. Když jsem se ho zeptala proč, řekl: „No… oni mají přítelkyně, co chodí do fitka.“

Třetí vztah trval rok a byl to můj osobní rekord. Jenže Petr měl jednu zvláštní vlastnost – miloval mě jenom doma. Venku před lidmi jsme byli „kamarádi“. Na fotkách jsem nikdy nebyla. „Blbě se mi to fotí,“ říkal. Jednou jsem mu šla udělat překvapení do práce a viděla jsem, jak se tváří, když mě zahlédl. Jako by ho přistihli při něčem trapném.

Rozešli jsme se a já jsem si řekla dost. Žádný další chlap, dokud nezhubnu. Dokud nebudu vypadat normálně.

A pak přišel Martin

Potkali jsme se legračně – srazila jsem ho v Albertu, když jsem couvala s vozíkem. Upustil sáček s pomeranči, já se mu omlouvala a sbírala je s ním. Klasická trapná situace.

„To je v pohodě,“ smál se. „Mám rád, když do mě holky vrážejí. Je to takový neotřelý způsob seznámení.“

Zasmála jsem se taky, i když jsem čekala, že se otočí a půjde pryč. Jenže on nešel. Povídali jsme si u regálu s ovocem asi deset minut. O pomerančích. O tom, že Albert má divné rozvržení regálů. O všem možném.

Pak se zeptal, jestli bych s ním nešla na kafe.

Čekala jsem fór. Sázku. Něco. Nic takového nepřišlo.

První rande a můj vnitřní sabotér

Seděli jsme v kavárně a já jsem si objednala jenom espresso. Martin si dal cheesecake. „Ty nechceš?“ zeptal se. „Ne, díky, nejím sladký.“ Lhala jsem. Chtěla jsem ten cheesecake tak moc, že mi málem tekly sliny. Ale nemohla jsem. Co by si pomyslel?

„Škoda,“ řekl. „Já miluju sladký. A nemůžu to jíst sám.“ Uřízl kus a nastrčil mi ho na vidličce. „No tak. Jeden kousek nikoho nezabil.“

Snědla jsem ho. Byl božský. A Martin se na mě díval úplně normálně. Ne s odporem. Ne s posměchem. Jenom… normálně.

Povídali jsme si tři hodiny. O práci (on programátor, já účetní), o rodině, o tom, že oba milujeme horory a nesnášíme romantické komedie. Cítila jsem se s ním dobře. Až moc dobře. A to mě děsilo.

Celý večer jsem čekála, kdy přijde ten moment. Kdy se na mě podívá tím pohledem. Kdy si všimne mých paží, břicha, zadku. Kdy mu dojde, že tady sedí s velrybou. Ale ten moment nepřišel.

Když mě chtěl vidět podruhé

Napsal mi druhý den. Jestli bych nešla v pátek do kina. Psala jsem odpověď asi hodinu. Mazala, přepisovala, zase mazala. Nakonec jsem napsala ano.

Celý týden jsem se trápila. Koupila jsem si nové tričko (černé, samozřejmě, co jiného). Zkoušela jsem čtyři různé účesy. Zvažovala jsem, jestli si nemám vzít stahovací prádlo, ale pak jsem si říkala, že co když… no, co když by k něčemu došlo? A on by to viděl?

V kině jsme seděli vedle sebe a já jsem byla tak nervózní, že jsem z filmu nevnímala vůbec nic. Pak mi položil ruku na opěradlo. Pak na rameno. A já jsem ztuhla.

„Je ti to nepříjemný?“ zeptal se tiše.

„Ne,“ zalhala jsem.

„Kláro,“ řekl. „Můžeš mi říct, když ti něco nevyhovuje. Nebudu naštvanej.“

A v tu chvíli jsem se rozbrečela. Přímo v kině, uprostřed hororu, jsem se rozbrečela. Odvedl mě ven, koupil mi vodu a čekal, až se uklidním.

Pravda, kterou jsem mu řekla

„Nechápu, proč se mnou chodíš,“ řekla jsem. „Vždyť já… podívej se na mě.“

Díval se. Dlouho. A pak řekl: „Dívám se. A vidím holku, která mě rozesmála v Albertu. Která má skvělý vkus na filmy. Která je chytrá a vtipná a má krásný oči. Co mám vidět ještě?“

„No… že jsem tlustá.“

Řekla jsem to. Nahlas. Poprvé v životě jsem to řekla nahlas před někým, kdo mi nebyl úplně blízký.

Martin se na mě díval, jako bych mluvila čínsky. „A?“ zeptal se.

„Jak a?“

„No… a co s tím? Já mám velký uši. Taky o tom nepřemýšlím každou vteřinu.“

Chtěla jsem mu vysvětlit, že to není to samé. Že velké uši a 95 kilo je rozdíl. Ale on mi nedal prostor.

„Kláro, jestli máš problém se svým tělem, chápu to. Ale já ho nemám. Mně se líbíš. Celá. A jestli mi nevěříš, tak nevím, co mám udělat, abych tě přesvědčil.“

Co se změnilo (a co ne)

Pořád vážím 95 kilo. Pořád nosím hlavně černé oblečení. Pořád mám dny, kdy se nechci ani podívat do zrcadla. Ale něco se změnilo.

Martin mě bere na místa, kam jsem se nikdy neodvážila. Na pláž. Do bazénu. Na svatby, kde jsou fotografové. A já… jdu. Protože když vidím, jak se na mě dívá on, přestávám řešit, jak se dívají ostatní.

Jednou jsem mu řekla: „Díky tobě jsem konečně šťastná.“ Zavrtěl hlavou. „Ne. Díky mně sis možná uvědomila, že můžeš byt šťastná. Ale tu práci jsi udělala ty.“

Možná měl pravdu. Možná jsem jenom potřebovala vidět, že někdo mě dokáže milovat takovou, jaká jsem.

Co bych vzkázala holkám, co to čtou

Nejsem tady proto, abych vám řekla, že vás bude milovat každý. Nebo že na váze nezáleží. Nebo že stačí mít ráda sebe sama. To jsou nesmysly.

Ale jsem tady proto, abych vám řekla: Existují lidi, kterým na vaší váze nezáleží. Opravdu. Nejsou to všichni. Možná jich není ani většina. Ale existují. A zasloužíte si je potkat.

A hlavně – zasloužíte si přestat čekat. Přestat si říkat „až zhubnu, pak…“ Až zhubnu, pak si koupím pěkné šaty. Až zhubnu, pak půjdu na rande. Až zhubnu, pak začnu žít.

Já jsem čekala deset let. A byla to ztráta času.

Dneska zase stojím před zrcadlem a zase si tahám tričko přes boky. Ale pak přijde Martin, políbí mě na rameno a řekne: „Jsi nádherná.“ A já mu věřím. Ne vždycky. Ale čím dál víc.

A to je víc, než jsem kdy měla.

pozn. redakce: Tento příběh vychází ze skutečné události. Použité fotografie a videa mají pouze ilustrační charakter. Zažili jste něco podobného? Pošlete nám prosím svůj příběh do redakce.