Co by se stalo, kdybychom hodili do Mariánského příkopu nukleární bombu?

Jizvy, které na vrubu historie způsobilo jejich zapojení během druhé světové války, nás stále děsí. Havárie elektráren Černobyl či Fukushima těžce pokřivily důvěryhodnost jaderné energie jako takové. Její síla a ničivost je nevyvratitelná. Položili jste si však někdy otázku, co by se stalo, kdyby k výbuchu došlo pod hladinou? Pokud by k něčemu takovému došlo na nejhlubším místě na světě, znamenalo by to snad větší katastrofu než na povrchu? A jak je možné, že k podobným experimentům již v minulosti došlo?

Odpovědi na všechny vaše otázky se dočtete níže

Mariánský příkop v Tichém oceánu je nejhlubším místem na světě. Pro představu, pokud byste přemístili Mount Everest na dno, nacházel by se jeho nejvyšší bod stále více než 2 kilometry pod hladinou. Extrémní atmosférický tlak zde přesahuje 100 000 kilopascalů, což je více než tisícinásobek toho, co je běžné. Takový tlak je kompatibilní s váhou sto plně vyzrálých slonů stojících na vaší hlavě. Nemusíte tak cestovat do vesmíru, aby vaše lebka praskla jako vlašský ořech. V Mariánském příkopu nepřesáhne teplota 4 °C a můžete zapomenout na světlo. Pokud byste byli do této tiché hlubiny vrženi, umřete v temném a nehostinném prostředí. A to není vše. Tyto strašlivé podmínky daly za vznik nespočtu raritních endemitů, jako jsou průhledné chobotnice či kostižerky přezdívané zombie červi, které zaživa požírají kosti velryb.

Prvním problémem, kterému bychom v takovém případě museli čelit, je jak bombu bezpečně dostat na dno bez toho, abychom riskovali její detonaci. Pokud by došlo k výbuchu blízko hladiny, hrozil by vznik radioaktivního tsunami podobného tomu, které je schopné vyvolat ruský dron Poseidon, kterým disponuje ponorka Belgorod. Bylo by nutné tak vytvořit dostatečně odolnou kapsli, která by dokázala vzdorovat drtivému atmosférickému tlaku.

Takové hlavice byly vytvořeny v minulosti Spojenými státy, které v letech 1946 až 1962 provedly sérii testů, během kterých poblíž Marshallových ostrovů byla odpálena série atomových bomb. Nejsilnější z nich čítala až dvojnásobné síly té, která zdevastovala Nagasaki. O těchto experimentech jste mohli zaslechnout díky japonskému fenoménu kaiju monster v čele s Godzillou. Poválečné trauma inspirovalo řadu japonských režisérů k tvorbě děsivých stvůr a mutantů, které v jejich divoké fantazii těmito experimenty právě vznikly.

Abychom dosáhli co nejintenzivnějších výsledků, zvolme pro odpálení jadernou zbraň srovnatelnou ve své síle s Tsar bombou, nejsilnější zbraní tohoto typu, kterou v šedesátých letech minulého století vyvinul a úspěšně otestoval Sovětský svaz. Ve srovnání s těmi, které svrhly Spojené státy na Japonsko během druhé světové války, se Tsar bomba pyšnila až 3000 krát větší sílou. Zbraň máme zvolenou a cíl též. Bomba je bezpečně umístěna a červené tlačítko bylo zmáčknuto. Hodiny odbily dvanáctou a naše zbraň explodovala. Co následuje?

Nejprve se vytvoří bublina horké páry, která se začne okamžitě rozpínat. Během pouhých pár sekund přesáhne její radius 1 km čtvereční. Na hladině se vytvoří masivní výduť vroucí vody. Tísnivý tlak naši bublinu rychle stlačí, nicméně vytvořená kinetická energie by v tomto případě byla tak silná, že by se bublina vzápětí vytvořila znovu. Tento proces by se opakoval třikrát či čtyřikrát, než by naše tepající jaderné srdce všechnu toto energii vyčerpalo. Voda v přímém dosahu exploze by byla nezkrotitelná.

Tyto turbulentní změny teploty by s příhodným počasím mohly dát za vznik radioaktivnímu hurikánu, který by kontaminovanou vodu šířil dále. S jistotou můžeme říct, že většina podmořské fauny, která by se s touto vodou dostala do kontaktu buď přímo, popřípadě díky oceánským proudům by vyhynula na výsledky ozáření. Cokoliv by přežilo, by bylo oslepeno planoucím zášlehem světla během samotné detonace.