„Kdybych byla klukem…“: Československá sufražetka s copy ke kolenům si psala s Hitlerem a navštívila amerického prezidenta
Foto: Františka Plamínková, Zdroj: Langhans Studio - Langhans Archiv Praha / Public domain, Wikimedia commons
více než 5 min
„Ševcovská dcerka se narodila do typické pražské středostavovské rodiny jako nejmladší ze tří dcer. Tatínek byl obuvník se zaměřením na speciální obuv včetně ortopedické. Díky stálé klientele si proto rodina žila na velice slušné úrovni.“
Reklama
Aby rodiče Františce Plamínkové (1875-1942) zajistili ekonomickou soběstačnost i poté, kdyby se náhodou jednou neprovdala, poslali chytrou, vnímavou dívku na ústav pro vzdělání učitelek. V tehdejší době bylo pro dívky zárukou dobré vzdělání, řekla pro Český rozhlas historička a publicista Dana Musilová o vstupu do života významné a neohrožené československé spisovatelky, učitelky, novinářky a první československé feministky.
Víc než vztah
„Osobní svobody si cenila mnohem více než jakéhokoli vztahu,“ popisuje osobní život Plamínkové historička. V 16 letech se sice zamilovala do medika Viléma Freyera, ale doba neumožňovala věnovat se zároveň profesi učitelky a rodině, neboť od roku 1870 do roku 1919 oficiálně platil tzv. celibát učitelek. O jeho zrušení se Františka významně zasloužila. Nechtěla opustit svou práci, a tak se nakonec vzdala své životní lásky i možnosti mít rodinu a děti. Po absolvování učitelského ústavu učila na pražské Letné na dívčí škole matematiku, fyziku a kreslení. Její žákyně si ji později pamatovaly zejména pro dlouhé copy, jež jí sahaly snad až ke kolenům.
Boj za ženy obecně
Místo rodiny si zvolila aktivní boj za ženská práva a vstoupila do politiky. Od mladých let se stýkala s rodinou Masarykových. Roku 1903 se podílela na založení Ženského klubu českého i Výboru pro volební právo žen a roku 1923 založila Ženskou národní radu. V jejím čele se poctivě a nezištně snažila, aby práva přiznaná ženám v zákonech byla uplatňována také v běžném životě. V praxi doby to znamenalo, aby ženy byly přijímány i na vedoucí funkce, mohly se stát členkami politických spolků či nebyly po svatbě propouštěny ze zaměstnání apod., uvádí Stanislava Jarolímková v knize Co v průvodcích o Praze nebývá aneb Pokračování historie Prahy k snadnému zapamatování.
Boj za ženy znevýhodněné
„Snad proto, že se neprovdala, pomáhala zřídit v Praze na Smíchově Ženské domovy určené pro neprovdané ženy a svobodné matky a v novoměstské ulici Ve Smečkách zřídila Ženský klub, v němž prý zazněla první odborná zmínka o mateřské dovolené či o přídavcích na děti,“ dočteme se k publikaci Stanislavy Jarolímkové.
Novorepubliková deziluze
Bohužel pro ženské aktivistky ani po vzniku samostatného státu nenastala zásadní změna společenských poměrů. Realita je zbavila optimismu, jak vidno dva roky poté z dopisu Františky své přítelkyni Albíně Honzákové: „Mě zabilo, že jsem žena. Kdybych byla klukem, byla bych se pravděpodobně stala nějakým vlivným činitelem, který by byl měl kol sebe řadu placených pomocníků, nebyl by se musil utahat sám, nebo s několika stejně smýšlejícími. A když už jsem žena, měla jsem v sobě mít méně smyslu pro spravedlnost, abych nemusila všude zasáhnout. Nechci ani myslit, jak já mám psí život.“
Světový hlas i věhlas
Mezi lety 1925 až 1939 působila jako významná senátorka. Jako první Češka vystoupila v letech 1931 až 1932 ve Společnosti národů a stala se místopředsedkyní první Mezinárodní rady žen. Jednou z jejích spolupracovnic byla JUDr. Milada Horáková (1901-1950).
Na jaře 1925 se Františka a Albína Honzáková (středoškolská profesorka, jedna z předních pracovnic českého ženského hnutí a editorka feministické literatury – pozn.) vydaly za oceán do Kanady a USA na kongres Mezinárodní ženské rady. K vrcholům cesty patřilo podle Českého rozhlasu setkání s pozdějším prezidentem Spojených států Franklinem Rooseveltem v jeho pracovně.
Vší snahou proti nacismu
V roce 1938 pomáhala Františka lidem prchajícím do vnitrozemí po obsazení Sudet a dne 14. září poslala Adolfu Hitlerovi otevřený dopis, který uzavřela slovy: „s pevnou vírou, že i proti vojenské přesile Pravda zvítězí".
„Pane kancléři,
v řadě nesprávností, jež jste vyslovil ve své pondělní řeči a jež jsou vysvětlitelné jen historickými a národopisnými omyly, dotkl jste se těžkou urážkou našeho prezidenta doktora Beneše. I tato urážka snad je vysvětlitelnou nedostatkem informací, jimž podléhá diktátor, jehož okolí ho informuje toliko o věcech, které jsou ve směru jeho přání. Proto píši.
Letadlem jsem navštívila 13. až 15. května jižní Francii a tam, nikoli v Československé republice, jsem tiskem a hlasem lidu přesvědčována, že německá armáda se pohybuje k hranicím Československé republiky. Jak lze tedy říci, že to byl výmysl prezidenta doktora Beneše? Jako poctivá demokratka považuji za svoji lidskou povinnost vám, pane kancléři, napsat tato slova s pevnou vírou, že i proti vojenské přesile pravda zvítězí.“
Odplata přišla
Ihned po okupaci zbylé části Československa byla zatčena, ale protože její uvěznění vyvolalo protesty i v zahraničí, byla brzy opět propuštěna, uvádí Jarolímková. Po atentátu na zastupujícího říšského protektora R. Heydricha na konci května 1942 však byla zatčena podruhé a skončila v Terezíně. Odtud byla převezena do pražské pankrácké věznice, kde byla 30. června téhož roku popravena.
Na památku
Pamětní desku má Františka Plamínková na Staroměstském náměstí čp. 932/6 a na prvním nádvoří Valdštejnského paláce. V Praze ji připomíná od roku 1968 nuselská ulice a také základní školy v Holešovicích a Nuslích.
